Pečujeme o umění pohyblivého obrazu

Autoři a autorky

12 »

Adéla Babanová
  • Rozhovor se Sylvií Plath
    Rozhovor se Sylvií Plath
    Adéla Babanová
    2006

    Adéla Babanová pracuje s různými mediálními postupy, konkrétně s rozhlasovými a televizními žánry, jako je inscenace, rozhovor, debata, jež využívá především k reflexi uměleckého provozu. Už její absolventskou práci nazvanou Rozhovor se Sylvií Plath charakterizoval zájem o reálné předobrazy, které umělkyně posouvá do absurdní roviny pomocí různých mediálních strategií. Fiktivní posmrtné rozhlasové interview se spisovatelkou a básnířkou Sylvií Plath, která ve svých třiceti jedna letech spáchala sebevraždu (1963) a teprve poté se stala světově známou, otevírá otázku sebevraždy jako jedné z možností, jak dosáhnout uměleckého uznání. Toto téma se objevuje i v jejích dalších pracech, v nichž jsou čitelné především dvě hlavní tematické a formální linie, které zpětně pojmenovala jako trilogii o umění (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009) a historická trilogie (Odkud spadla letuška, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013-2018). Jako zvukové dílo uvedla Adéla Babanová Rozhovor se Sylvií Plath poprvé v rozhlasové relaci na Radiu 1, která byla vysílána 24. května 2006. Relace se kromě autorky zúčastnil Josef Chuchma jako moderátor, a také Michal Pěchouček jako konzultant absolventské práce. Prvních několik minut fiktivního rozhovoru bylo prezentováno jako živý rozhovor, který pak vystřídala debata. Instalační řešení, kombinující video a fotografie z fiktivního bádání po stopách spisovatelky, bylo poprvé představeno na výstavě absolventských prací v Národní galerii v Praze. Přibližná délka díla je 10 min 31 s (video) a 9 min 24 s (zvukové dílo).


    Adéla Babanová

    Narozena 1980 v Praze, v letech 1994–1998 studovala Střední průmyslovou školu oděvní a následně pražskou Akademii výtvarných umění (2000–2006), konkrétně ateliér Nových médií I, Konceptuální tvorby a Grafiky II. Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, její videa a zvukové práce jsou prezentovány převážně v galeriích v podobě instalací. V roce 2012 byla Adéla Babanová finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Rozhovor se Sylvií Plath je Adéla Babanová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • Zurich
    Zurich
    Adéla Babanová
    2008

    Ke vzniku filmu Zurich Adélu Babanovou inspiroval rozhovor v časopise Artforum, natočený v roce 1973 v New Yorku, při němž se sešli sochař Robert Smithson, umělkyně Nancy Holt a novinářka Lucy Lippard, aby zavzpomínali na předčasně zemřelou sochařku Evu Hesse. Robert Smithson na konci rozhovoru poznamenal, že náboj svému dílu vtiskla Eva Hesse právě svou vlastní smrtí. Ústředním tématem snímku Zurich je tedy otázka, zda může umělec svou vlastní smrtí ztvrdit hodnotu svého díla. Kontext skutečného rozhovoru z roku 1973 není v Zurichu zmiňován, a tak dochází k zobecnění aplikovatelnému na jakékoli umělecké prostředí. Zurich je první ze tří částí volné trilogie věnované vnitřní provázanosti a mechanismům v uměleckém provozu. Gabriela Míčová v roli moderátorky, Lucie Roznětínská jako umělkyně a Kamil Švejda jako kurátor diskutují v inscenované televizní debatě o své bývalé kolegyni, přítelkyni a zřejmě i milence - zesnulé umělkyni Evě Weber. Pokusy o kritické zhodnocení tvorby Evy Weber krachují na sebestředných komentářích účastníků debaty. Osobní vzpomínky střídají vzájemné inzultace a debata postupně sklouzává k bizarní exhibici tří eg, již v překvapivých prostřizích udiveně přihlíží samotná Eva Weber v podání herečky Evy Leinweberové. Zurich je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. V trilogii o umění jsou patrné stopy zájmu o rozvíjení žánru dokufikce, kterému autorka věnovala svou pozdější historickou trilogii (Odkud spadla letuška, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013–2018). Přibližná délka díla je 11 min 22 s.


    Adéla Babanová

    Narozena 1980 v Praze, v letech 1994–1998 studovala Střední průmyslovou školu oděvní a následně pražskou Akademii výtvarných umění (2000–2006), konkrétně ateliér Nových médií I, Konceptuální tvorby a Grafiky II. Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, její videa a zvukové práce jsou prezentovány převážně v galeriích v podobě instalací. V roce 2012 byla Adéla Babanová finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Zurich je Adéla Babanová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • Za umělce roku jsem zvolila sebe
    Za umělce roku jsem zvolila sebe
    Adéla Babanová
    2009

    Video Za umělce roku jsem zvolila sebe navazuje na inscenovanou televizní debatu Zurich. Stejní protagonisté se opět setkávají, tentokrát mimo televizní studio, aby si rádoby přátelsky popovídali o tom, jak se jim vede. Falešné vychloubání autorka podrývá vkládáním hororových prvků, které se postupně zintenzivňují. Smyčka, s níž tentokrát Babanová záměrně pracuje, symbolizuje neodlučitelnost touhy po uznání a utrpení. Snímek je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. Přibližná délka díla je 6 min 30 s.


    Adéla Babanová

    Narozena 1980 v Praze, v letech 1994–1998 studovala Střední průmyslovou školu oděvní a následně pražskou Akademii výtvarných umění (2000–2006), konkrétně ateliér Nových médií I, Konceptuální tvorby a Grafiky II. Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, její videa a zvukové práce jsou prezentovány převážně v galeriích v podobě instalací. V roce 2012 byla Adéla Babanová finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Ze umělce roku jsem zvolila sebe je Adéla Babanová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • Už šedesát let je mi třicet
    Už šedesát let je mi třicet
    Adéla Babanová
    2010

    Videoinstalace Už šedesát let je mi třicet je filmovou kompozicí, která vypráví příběh umělkyně Evy Weber, která se ve třiceti letech rozhodla, že nikdy nezestárne. V komorně laděném fiktivnm dokumentu natočeném se skutečnými protagonisty v jejich vlastním domě, se autorka pohybuje na hraně mezi realitou a fikcí. Tři filmové smyčky tónované do barev starých černobílých fotografií zachycují život Evy Weber z minulé, přítomné i budoucí perspektivy. Z fotografické slideshow můžeme vytušit, z jaké rodiny Eva pocházela, jak vypadal její svatební den nebo období jejího společenského vrcholu. Ústřední část tvoří rozhovor s ženou a jejím stárnoucím manželem v jejich vile, která se navzdory své výstavnosti postupně sesouvá na svém nestabilním podloží. Poslední video triptychu dovoluje nahlédnout do budoucnosti dvojice a jejich domu, v níž se pomocí počítačové animace dům bude nadále propadat až zmizí docela. Už šedesát let je mi třicet navazuje úzce na předchozí trilogii o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu, a zároveň předjímá zájem o rozvíjení žánru dokufikce, kterému věnovala svou pozdější historickou trilogii (Odkud spadla letuška, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013–2018). Přibližná délka jednotlivých videí je 5 min 37 s (kanál 1), 6 min 8 s (kanál 2) a 3 min 15 s (kanál 3).


    Adéla Babanová

    Narozena 1980 v Praze, v letech 1994–1998 studovala Střední průmyslovou školu oděvní a následně pražskou Akademii výtvarných umění (2000–2006), konkrétně ateliér Nových médií I, Konceptuální tvorby a Grafiky II. Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, její videa a zvukové práce jsou prezentovány převážně v galeriích v podobě instalací. V roce 2012 byla Adéla Babanová finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Už šedesát let je mi třicet je Adéla Babanová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • Prut
    Prut
    Adéla Babanová
    2010

    Adéla Babanová se zaměřuje na hraniční oblast reality a fikce. Spekulování a rozvíjení fragmentů skutečných příběhů modeluje pomocí manipulované, a ve většině případů přejaté fotografie či pohyblivého obrazu. K této umělecké strategii patří také její snímek Prut. V nekonečné smyčce levituje rybářský prut nad hladinou řeky – provokativně a podezřele, svobodně a uvolněně. V tomto obraze, tak těžko zodpověditelném, se soustředí Babanové schopnost dráždivě vyjádřit, s nadsázkou a s vyloučením patosu, bezmála existenciální roviny toho, jak se věci/lidé jeví sobě samým a druhým, a jaké/jací jsou. Snímek byl prezentován například v rámci samostatné výstavy Adély Babanové nazvané Potížistky v Galerii Jiří Švestka v roce 2011. Projekce tohoto krátkého snímku vytvářela symbolický předěl mezi dvěma narativními okruhy samostatných děl (Už šedesát let je mi třicet a Tringalka). Přibližná délka díla je 2 min 15 s.


    Adéla Babanová

    Narozena 1980 v Praze, v letech 1994–1998 studovala Střední průmyslovou školu oděvní a následně pražskou Akademii výtvarných umění (2000–2006), konkrétně ateliér Nových médií I, Konceptuální tvorby a Grafiky II. Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, její videa a zvukové práce jsou prezentovány převážně v galeriích v podobě instalací. V roce 2012 byla Adéla Babanová finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Prut je Adéla Babanová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • Polobozi
    Polobozi
    Adéla Babanová
    2009

    Polobozi jsou závěrečným dílem trilogie o mechanismech uměleckého prostředí, o pozici žen umělkyň, a o tom, co dělá umělecké dílo a jeho autora/autorku nesmrtelnými. Charaktery postav předchozích videí postupně dospěly v abstrahované kategorie: nejslavnější umělkyně, nejslavnější galerista na světě a Smrt, která za nemalou cenu nabízí nesmrtelnou slávu. Snímek je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. Přibližná délka díla je 9 min 32 s.


    Adéla Babanová

    Narozena 1980 v Praze, v letech 1994–1998 studovala Střední průmyslovou školu oděvní a následně pražskou Akademii výtvarných umění (2000–2006), konkrétně ateliér Nových médií I, Konceptuální tvorby a Grafiky II. Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, její videa a zvukové práce jsou prezentovány převážně v galeriích v podobě instalací. V roce 2012 byla Adéla Babanová finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Polobozi je Adéla Babanová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

Alžběta Bačíková
  • Prohnutá dlažba
    Prohnutá dlažba
    Alžběta Bačíková
    2017

    Film Prohnutá dlažba vypráví příběh umělecké keramičky Jarmily B., která v období normalizace vytvořila řadu realizací pro lázeňské komplexy v Československu. Fiktivní dokument pátrá po osudu umělkyně a jejích děl, čímž vznáší otázky po důvodech vyloučení autorky z lokálního kánonu dějin umění. Film vychází z doktorského výzkumu Alžběty Bačíkové, ve kterém se autorka zabývala dokumentárními přístupy v současném audiovizuálním umění. Dílo vzniklo ve spolupráci s galerií TIC, kde bylo poprvé vystaveno formou tříkanálové instalace, a Artyčok.TV, jež na svých webových stránkách zveřejnila jednokanálovou verzi filmu. Dvě ústřední části filmu byly na výstavě v galerii TIC doplněny o film zachycující dokumentaci tvorby Jarmily B., na jehož vzniku se podílela umělkyně Martina Smutná, a v případě dalšího uvedení bylo dílo doplněno o videozáznam přednášky Šárky Svobodové (Galerie výtvarného umění, Náchod 2018). Přibližná délka díla je 22 min 22 s.


    Alžběta Bačíková

    Narozena 1988 v Hodoníně, studium absolvovala na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (v roce 2018 zde ukončila rovněž doktorský program). Ve svém teoretickém výzkumu a tvorbě se věnuje zejména reflexi dokumentárních tendencí. Kromě oblasti pohyblivého obrazu se aktivně věnuje také kurátorské činnosti (Galerie 209, Brno; etc. galerie, Praha). Od roku 2020 je ředitelkou Artyčok TV, v roce 2018 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a držitelkou Divácké ceny Českých center.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Prohnutá dlažba je Alžběta Bačíková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Tanec na ruinách muzea
    Tanec na ruinách muzea
    Alžběta Bačíková
    2015

    Film Tanec na ruinách muzea vznikl pro výstavu Carpe Diem ve Fait Gallery (Brno 2015), na které Alžběta Bačíková úzce spolupracovala s umělkyní Martinou Smutnou. Ústředním motivem jejich společného projektu je váza Olgy Hudečkové, keramičky, jejíž práce byly v 70. a 80. letech 20. století široce dostupné. Originál vázy je ve filmu Bačíkové rozezníván turntablistou Petrem Ferencem, který objekt roztáčí na gramofonových deskách skladby Má vlast v interiéru Uměleckoprůmyslového muzea. Výsledná zvuková stopa představuje dekonstrukci ikonicky známé skladby a přesouvá pozornost k dílu autorky, jejíž tvorba byla vytěsněna institucionální pamětí dějin umění. Kromě výstavy Carpe Diem bylo dílo součástí výstavy Ripple Effect (Futura, Praha 2017). Přibližná délka díla je 26 min 25 s.


    Alžběta Bačíková

    Narozena 1988 v Hodoníně, studium absolvovala na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (v roce 2018 zde ukončila rovněž doktorský program). Ve svém teoretickém výzkumu a tvorbě se věnuje zejména reflexi dokumentárních tendencí. Kromě oblasti pohyblivého obrazu se aktivně věnuje také kurátorské činnosti (Galerie 209, Brno; etc. galerie, Praha). Od roku 2020 je ředitelkou Artyčok TV, v roce 2018 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a držitelkou Divácké ceny Českých center.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Tanec na ruinách muzea je Alžběta Bačíková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Talk & Twerk
    Talk & Twerk
    Alžběta Bačíková
    2014

    Film Talk & Twerk zachycuje vzájemnou výuku dvou profesionálních lektorek: specialistky na rétoriku Renaty Bulvové a tanečnice twerku Martiny Panochové. Obě ženy se před kamerou potkávají poprvé, aby během jednoho odpoledne nacházely spojitosti mezi zdánlivě odlišnými druhy performativního umění. Díky otevřenosti obou protagonistek se jim v průběhu lekce daří rozpouštět meze vlastních disciplín. Improvizované akce jsou založeny na rámcově připraveném scénáři, na jehož základě se odvíjejí improvizované výstupy obou protagonistek. Film vznikl jako diplomová práce Alžběty Bačíkové v ateliéru Ateliéru malířství 2 Luďka Rathouského a Jiřího Franty na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Práce byla prezentována na řadě výstav, včetně výstavy StartPoint: Prize for Emerging Artists (DOX, Praha 2014) či The Offense of Things (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2016). Film uvozuje strategie, jimiž se vyznačují také pozdější díla Alžběty Bačíkové, jako je spolupráce s osobnostmi z různých vrstev společnosti, dokumentace performativní a inscenované akce či zobrazení neverbálního vyjádření prostřednictvím pohyblivého obrazu. Přibližná délka díla je 35 min 57 s.


    Alžběta Bačíková

    Narozena 1988 v Hodoníně, studium absolvovala na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (v roce 2018 zde ukončila rovněž doktorský program). Ve svém teoretickém výzkumu a tvorbě se věnuje zejména reflexi dokumentárních tendencí. Kromě oblasti pohyblivého obrazu se aktivně věnuje také kurátorské činnosti (Galerie 209, Brno; etc. galerie, Praha). Od roku 2020 je ředitelkou Artyčok TV, v roce 2018 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a držitelkou Divácké ceny Českých center.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Talk & Twerk je Alžběta Bačíková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Molo a vlak
    Molo a vlak
    Alžběta Bačíková
    2013

    Dílo Molo a vlak vzniklo během studia Alžběty Bačíkové na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a ilustruje vývoj tvorby autorky v médiu pohyblivého obrazu. Práce dokládá generační zhodnocení odkazu modernismu prostřednictvím audiovizuálního umění. Dílo sestává ze dvou krátkých filmů Molo a Vlak. Ve filmu Molo předvádí mužský model na nahém těle reprodukce modernistických obrazů z 1. poloviny 20. století. Záznam performativní akce doplňuje animovaný film Vlak, který je založen na parafrázi futuristické malby a vytvořen prolnutím záběrů jedoucího vlaku. Zvukový doprovod filmu Molo tvoří zvuková stopa, jež původně vznikla k filmu Vlak, čímž jsou obě částí díla propojeny. Přibližná délka díla je 4 min 9 s (Molo) a 53 s (Vlak).


    Alžběta Bačíková

    Narozena 1988 v Hodoníně, studium absolvovala na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (v roce 2018 zde ukončila rovněž doktorský program). Ve svém teoretickém výzkumu a tvorbě se věnuje zejména reflexi dokumentárních tendencí. Kromě oblasti pohyblivého obrazu se aktivně věnuje také kurátorské činnosti (Galerie 209, Brno; etc. galerie, Praha). Od roku 2020 je ředitelkou Artyčok TV, v roce 2018 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a držitelkou Divácké ceny Českých center.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Molo a vlak je Alžběta Bačíková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Květomluva
    Květomluva
    Alžběta Bačíková
    2013

    Film Alžběty Bačíkové s názvem Květomluva zachycuje němou konverzaci ženy a muže, kteří se střídavě objevují ve statickém záběru a pokládají na stůl různé druhy květin. Dialog obou postav se odvíjí formou titulků, které reprodukují symbolické významy rostlin z lidové knihy o květomluvě. Téma možností navázání komunikace mezi různými subjekty rezonuje i v dalších pracích autorky, jako je například Talk & Twerk (2014) či Setkání (2018). Dílo bylo poprvé vystaveno společně s objektovou instalací Hráz, která odkazovala k otázce komunikační bariéry v mezilidských vztazích (Galerie Tvar, Brno 2013). Film byl později prezentován také samostatně bez původní objektové instalace (Výběr ze sbírky Fait Gallery, Fait Gallery, Brno 2019). Přibližná délka díla je 4 min 13 s.


    Alžběta Bačíková

    Narozena 1988 v Hodoníně, studium absolvovala na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (v roce 2018 zde ukončila rovněž doktorský program). Ve svém teoretickém výzkumu a tvorbě se věnuje zejména reflexi dokumentárních tendencí. Kromě oblasti pohyblivého obrazu se aktivně věnuje také kurátorské činnosti (Galerie 209, Brno; etc. galerie, Praha). Od roku 2020 je ředitelkou Artyčok TV, v roce 2018 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a držitelkou Divácké ceny Českých center.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Květomluva je Alžběta Bačíková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Setkání
    Setkání
    Alžběta Bačíková
    2018

    Audiovizuální dílo Setkání vzniklo na základě spolupráce Alžběty Bačíkové s nevidomou Alenou Terezií Vítek a neslyšícím Macem Henzlem. Dílo zachycuje jejich inscenovaná setkání ve všedním prostředí kavárny, auta či kina, kde Terezie s Macem nacházejí nové možnosti společné interakce. Oba protagonisté se podíleli na scénáři k filmu a ovlivnili výslednou podobu díla. Při prvním uvedení na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého (Národní galerie, Praha 2018) byla ve dvou místnostech odděleně prezentovaná zvuková a obrazová složka filmu, o dva roky později však vznikla nová verze filmu kombinující obrazovou a zvukovou stopu, jež byla uvedena na výstavě Můj pohled, tvůj obraz - můj obraz, tvůj pohled v Karlin Studios. Za prezentaci díla Setkání na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého Alžběta Bačíková obdržela Diváckou cenu Českých center. Přibližná délka díla je 14 min 53 s.


    Alžběta Bačíková

    Narozena 1988 v Hodoníně, studium absolvovala na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (v roce 2018 zde ukončila rovněž doktorský program). Ve svém teoretickém výzkumu a tvorbě se věnuje zejména reflexi dokumentárních tendencí. Kromě oblasti pohyblivého obrazu se aktivně věnuje také kurátorské činnosti (Galerie 209, Brno; etc. galerie, Praha). Od roku 2020 je ředitelkou Artyčok TV, v roce 2018 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a držitelkou Divácké ceny Českých center.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Setkání je Alžběta Bačíková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • Věž – Věž I., Věž II.
    Věž – Věž I., Věž II.
    Alžběta Bačíková
    2013

    Dílo Věž je tvořeno dvěma filmy, jež odkazují k Tatlinovu utopickému projektu Věže třetí internacionály z počátku 20. let 20. století. Filmy zachycují performativní akci Alžběty Bačíkové, během které se autorka pokouší o zapálení modelů Tatlinovy ikonické věže na zasněžené zahradě. Zatímco velký model lehá ve filmu Věž I. popelem, zapálení malé Věže II. je předem odsouzeno k nezdaru, neboť umělkyně záměrně volí neadekvátní postup. Autorka v díle reflektuje pozici jednotlivce ve vztahu k monumentu, jehož úlohou je zprostředkování utopických ideálů. Během prvního uvedení na výstavě v Galerii 207 (Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha 2013) byly filmy vystaveny jako součást objektové instalace tvořené dřevěnou konstrukcí, jež imitovala Tatlinův model Věže třetí internacionály. Přibližná délka díla je 3 min 11 s (film Věž I.) a 3 min 41 s (film Věž II.).


    Alžběta Bačíková

    Narozena 1988 v Hodoníně, studium absolvovala na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (v roce 2018 zde ukončila rovněž doktorský program). Ve svém teoretickém výzkumu a tvorbě se věnuje zejména reflexi dokumentárních tendencí. Kromě oblasti pohyblivého obrazu se aktivně věnuje také kurátorské činnosti (Galerie 209, Brno; etc. galerie, Praha). Od roku 2020 je ředitelkou Artyčok TV, v roce 2018 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a držitelkou Divácké ceny Českých center.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Věž je Alžběta Bačíková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 audiovizuální dílo trvale uloženo ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Ondřej Brody
  • Miss Krimi
    Miss Krimi
    Marek Ther, Ondřej Brody
    2005

    Krátký film Miss Krimi vznikl ve spolupráci Marka Thera a Ondřeje Brodyho jako dvoj film na téže téma: zneužití, znásilnění, podřízení, které je častým tématem kriminálních zápletek, ale zároveň je latentně přítomné i ve vztahu mezi umělcem a tím, koho zobrazuje ve svém díle. Oba umělci angažovali ve svých dvou krátkých filmech pracovně nazvaných Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2 stejnou protagonistku, již poznali během předmětu figurální kresba na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění v Praze, kde stála studentům a studentkám po léta modelem. Snímek se natáčel v Komořanech během dvou různých dnů. Oba umělci si byli vzájemně kameramany. Mark Ther, pro kterého je typická práce s detailně promyšleným kostýmem, který má zásadní vliv na sémantizaci příběhu, ve své verzi sledoval výrazně namalovanou ženu s fialovým svetrem, náušnicemi a broží při práci ve skleníku, jak okopává záhon. Žena z ničeho nic omdlí a padá na zkypřenou půdu. V záběru se objeví ruce anonymního pozorovatele, který ženu osahává. Příběh je ponechán bez jasného konce. V případě verze Ondřeje Brodyho se žena ocitá v malé zasněžené roklině, kde ji anonymní hlas ponižujícími příkazy nutí odhalit partie jejího těla a pozřít kousek sušenky. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.


    Marek Ther

    Narozen 1979 v Praze, zde také studoval v ateliérech malby a nových médií na Akademii výtvarných umění (vedoucími Vladimír Skrepl a Michael Bielický, 1998–2005). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt na Copper Union v New Yorku (2004). Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, přičemž velká část jeho snímků a krátkometrážních videí se tematicky dotýká zejména nacismu, sudetoněmecké problematiky a queer identity. Marek Ther se s pravidelností účastní výstav a filmových přehlídek v Čechách i v zahraničí (např. v Berlíně, New Yorku nebo v Rotterdamu), v roce 2011 se stal také nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého.


    Ondřej Brody

    Narozen 1980 v Praze, zde rovněž studoval na Akademii výtvarných umění (2000–2005). Již od 90. let absolvoval několik zahraničních pobytů a stáží, například na Universität der Künste v Berlíně (2003–2004, obor Experimental Media) nebo na Escuela Superior de Arte v Havaně (1999–2000). Ve své tvorbě se orientuje především na práci s pohyblivým obrazem a na konstruování sociálně laděných akcí, prostřednictvím nichž kriticky reaguje na praktiky, které jsou typické pro klasické institucionální rámce a současný umělecký provoz. V mnohých případech spolupracuje s dalšími tvůrci (zejména s Markem Therem a Kristoferem Pateauem) a zároveň působí v rámci uměleckých skupin Fifty Fifty a Rafani. Ondřej Brody je také spoluzakladatelem Vyšší odborné školy vizuální komunikace Scholastika (od roku 2012) či prostoru pro umění Preproduction na Soldiner Strasse 103, Berlin – Wedding (od roku 2004). V roce 2008 byl Brody nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého, v roce 2010 se stal laureátem vídeňské Essl Award a Kunstpreis Balmoral 03.

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Miss Krimi jsou Marek Ther a Ondřej Brody. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • MHD – Bus
    MHD – Bus
    Marek Ther, Ondřej Brody
    2002

    Dílo patří do trilogie snímků MHD – Bus, MHD – Tramvaj, MHD – Metro. Poslední dva jmenované snímky se nedochovaly. Všechny tři filmy realizoval Mark Ther společně s Ondřejem Brody. Prvním impulsem pro realizaci akcí byl podle obou umělců pach ve vozech městské hromadné dopravy, a tak se rozhodli na situaci provokativně reagovat v sérii performancí spočívajících ve zpracování silně čpících potravin. Spojujícím motivem filmů je performativní akce obou umělců, během níž konzumují zapáchající potraviny v městské hromadně dopravě plné cestujících. V metru pojídali uzenou makrelu, v tramvaji krájeli cibuli. V jediném dochovaném snímku si v autobuse mažou syrečky na chleba. Akce proběhly v roce 2002 v Praze a měly pobouřit cestující, kteří si až na pár výjimek celé situace vůbec nevšímali. Dílo bylo realizováno jako školní práce během studia obou umělců na Akademii výtvarných umění v Praze, kde bylo rovněž prezentováno během klauzur. Snímek byl pak veřejně uveden například v rámci cyklu Paralelní kino – Programové pásmo Fetišizace odmítaného (Kino Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 46 s.


    Marek Ther

    Narozen 1979 v Praze, zde také studoval v ateliérech malby a nových médií na Akademii výtvarných umění (vedoucími Vladimír Skrepl a Michael Bielický, 1998–2005). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt na Copper Union v New Yorku (2004). Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, přičemž velká část jeho snímků a krátkometrážních videí se tematicky dotýká zejména nacismu, sudetoněmecké problematiky a queer identity. Marek Ther se s pravidelností účastní výstav a filmových přehlídek v Čechách i v zahraničí (např. v Berlíně, New Yorku nebo v Rotterdamu), v roce 2011 se stal také nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého.


    Ondřej Brody

    Narozen 1980 v Praze, zde rovněž studoval na Akademii výtvarných umění (2000–2005). Již od 90. let absolvoval několik zahraničních pobytů a stáží, například na Universität der Künste v Berlíně (2003–2004, obor Experimental Media) nebo na Escuela Superior de Arte v Havaně (1999–2000). Ve své tvorbě se orientuje především na práci s pohyblivým obrazem a na konstruování sociálně laděných akcí, prostřednictvím nichž kriticky reaguje na praktiky, které jsou typické pro klasické institucionální rámce a současný umělecký provoz. V mnohých případech spolupracuje s dalšími tvůrci (zejména s Markem Therem a Kristoferem Pateauem) a zároveň působí v rámci uměleckých skupin Fifty Fifty a Rafani. Ondřej Brody je také spoluzakladatelem Vyšší odborné školy vizuální komunikace Scholastika (od roku 2012) či prostoru pro umění Preproduction na Soldiner Strasse 103, Berlin – Wedding (od roku 2004). V roce 2008 byl Brody nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého, v roce 2010 se stal laureátem vídeňské Essl Award a Kunstpreis Balmoral 03.

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu MHD – Bus jsou Marek Ther a Ondřej Brody. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

Martin Búřil
  • Monoskop no. 3 – Monkeyking legend
    Monoskop no. 3 – Monkeyking legend
    Martin Búřil
    2011

    V roce 2010 vznikla za účelem prezentace na světové výstavě EXPO v Šanghaji interaktivní animace vycházející z ilustrací Zdeňka Sklenáře ke knize Opičí král (česky 1961). Jedním ze spoluautorů animace byl i Martin Búřil. Základem videa Monoskop no. 3 jsou podklady ploškové animace příběhů Opičího krále, z nichž jsou však odstraněna veškerá grafická data původních ilustrací. Jeho souboje s Nefritovým císařem jsou převedeny na kolize barevných obdélníků generického monoskopu, kalibračního obrazce, jímž jsou automaticky nahrazena chybějící data v software After Effects. Búřilův Monoskop je technickým ready-madem i animovaným filmem čisté formy zbavené obsahu. Pokud by původní Opičí král rozšířením Sklenářových kreseb o mediální nadstavbu, Monoskop je čistou manifestací této nadstavby, všeho, co bylo k původnímu výtvarnému obsahu přidáno. V roce 2011 byl snímek uveden na 10. přehlídce animovaného filmu – PAF Olomouc, rovněž byl prezentován na autorské výstavě Martina Búřila v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně (2014) a v rámci online výstavy Argumentovaná realita (Národní filmový archiv, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 52 s.


    Martin Búřil

    Narozen 1980 ve Zlíně, Búřil je absolventem studia na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně (Ateliér grafiky Margity Titlové-Ylovské) a Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (Katedra animace). V průběhu studia absolvoval stáže na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér grafiky Jiřího Lindovského) a na Akademie für Bildende Künste – Johannes Gutenberg Universität Mainz. Ve své tvorbě se soustředí především na tvorbu kratších animovaných snímků a multimediálních instalací. V současnosti působí rovněž pedagogicky a to na Katedře animace Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Monoskop no. 3 – Monkeyking legend je Martin Búřil. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Irena Gosmanová
  • Pohádka pro šílence
    Pohádka pro šílence
    Irena Gosmanová
    1985

    Pohádka pro šílence začíná jako bajka. Vlk, hlavní hrdina, nejprve uniká z imaginární zvířecí republiky v pražské ZOO. Po městě se pohybuje v lidské podobě, převlečený za klauna, ve zvířecí masce a později jako dekadentní dívka. Konfrontuje se přitom s reáliemi pozdního socialismu, navštěvuje Spartakiádu, zábavný park a tančírnu na Výstavišti. V závěru filmu se proměňuje do podoby ptáka a pod tlakem bezvýchodnosti okolí dobrovolně umírá v zasněžené krajině. Film autenticky reflektuje bezvýchodnou atmosféru bezčasí konce 80. let, kombinuje ryze dokumentární přístupy a reenactment s výrazněji stylizovanými scénami. Touto metodou zachycuje pasivní konflikt mezi svobodnou individualitou a rezignovanou společností. Konflikt má romantizující, až fatální polohu, podpořenou sebedestruktivním chováním protagonistky, kostýmy a výrazným líčením. Film byl natáčen pro Pigi obvyklou metodou – zasazením fiktivní postavy (ztělesněné sestrou režisérky Erikou) do autentických dobových reálií. Jde také o jeden z mála undergroundových filmů se zcela autorskou hudbou, jejím autorem je Čaroděj OZ. Přibližná délka audiovizuálního díla je 23 min 17 s.


    Irena Gosmanová

    Narozena 1960 v Praze; v 70. letech byla vyloučena ze studia na gymnáziu kvůli nařčení z distribuce nelegálních tiskovin. V roce 1979 společně s Čarodějem OZ odešla do Ždírce na Kokořínsku, kde pracovala v dělnických profesích, později jako kreslička map pro Český geologický ústav. V 90. letech se krátce živila uměleckou tvorbou, v současnosti pracuje jako umělecký pozlacovač – restaurátor. Její filmová tvorba začala v počátku 80. let souběžně s dalšími tvůrci neformální filmové skupiny kolem Čaroděje OZ (Karra, Pablo De Sax). Výrazným impulzem k ní byl relativně neomezený přístupu k Super 8 kameře Quartz, kterou pro sebe skupina zakoupila. Pro její filmy je typická para-dokumentární poloha. Vychází z amatérského přístupu k filmování, zachycuje autentické situace, které kombinuje s hranými scénami, nebo do přímo reálného prostředí zasazuje stylizované postavy. Žánrově jsou její filmy rozkročené mezi groteskami, dokumenty, videoklipy, komickými horrory a esejemi. Tematicky vychází z všední zkušenosti pozdního socialismu, zachycuje společenské a rodinné rituály, veřejné oslavy, zábavní parky, nebo obecně trávení volného času. Jejich protagonistky jsou typickými charaktery undergroundového filmu: silné a nezávislé postavy v bezvýchodném konfliktu s okolní společností. V jejím případě jde téměř výhradně o ženské hrdinky, které jsou zdrojem chaosu ústícího v tragický závěr, nebo komické eskapády. Pigi v rozmezí let 1982–1986 natočila dvanáct filmů, jež byly v době svého vzniku pro omezené publikum uváděny na undergroundových přehlídkách a festivalech. Po roce 1989 částečně upadly v zapomnění a znovu začaly být promítány po jejich digitální rekonstrukci v Centru audiovizuálních studií Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze v letech 2015–2017.

    Licenční podmínky

    Držitelkou autorských práv k audiovizuálnímu dílu Pohádka pro šílence je Irena Gosmanová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Oskar Helcel
  • It's Buildable
    It's Buildable
    Oskar Helcel
    2020

    Audiovizuální dílo It’s Buildable vzniklo jako diplomová práce Oskara Helcela na Katedře fotografie Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Hlavní protagonistkou Helcelova filmu je světoznámá architektka Zaha Hadid, kterou umělec za pomoci technologie deep-fake nechává bloumat zarostlým prostranstvím v místě jejího připravovaného architektonického projektu v centru Prahy. Název díla odkazuje k prohlášení Hadid ve vztahu k jedné z jejích problematických staveb a vybízí k reflexi chystané realizace kontroverzního developerského projektu prostřednictvím digitální apropriace identity zesnulé architekty. Dílo bylo prezentováno na mezinárodní přehlídce diplomových prací Startpoint 2020 (Praha; Amsterdam 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 59 s.


    Oskar Helcel

    Narozen v roce 1995, v letech 2011–2015 studoval na Vyšší odborné škole grafické a Střední průmyslové škole grafické Hellichově v Praze. V letech 2015–2020 pak studoval na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (Katedra fotografie). V roce 2020 mu bylo uděleno Čestné uznání poroty soutěže StarPoint Prize.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu It's Buildable je Oskar Helcel. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Lumír Hladík
  • Můj osobní „nekonečný“ vektor
    Můj osobní „nekonečný“ vektor
    Lumír Hladík
    Druhá polovina 80. let

    Můj osobní „nekonečný“ vektor patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. „Rozhodl jsem se, že se stanu vlastníkem kosmického vektoru“. Na základě tohoto rozhodnutí vykonal v roce 1977 Lumír Hladík akci, v níž do krajiny vsadil patník a ceduli se symboly nekonečna, která na místě vydržela následujících pětadvacet let. K tomuto symbolickému uměleckému „přisvojení“ si zvolil místo na úpatí kopce Klepec u Úval. V druhé polovině osmdesátých let (přesněji není známo), kdy už Hladík žil v Kanadě, natočil místo jeho přítel Petr Soukup, který pořídil filmové záznamy i všech předchozích umělcových akcí. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Můj osobní „nekonečný“ vektor uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 18 s.


    Lumír Hladík

    Narozen 1952 v Českém Brodu, od roku 1981 žije a působí v Kanadě. V 70. letech tvořil v okruhu akčních umělců (Jiří Kovanda, Petr Štembera, Karel Miler nebo Jan Mlčoch), kromě toho se v průběhu let věnoval také kresbě a grafickému designu. V současnosti vytváří zejména víceúrovňové projekty tematizující vztahy mezi lidskou společností a divokou přírodou.

    Licenční podmínky

    Filmový záznam akce Můj osobní „nekonečný“ vektor je součástí pásma s umělým názvem Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka a záběry Komuny (režisér/autor: Lumír Hladík, země původu: ČR, rok dokončení: 1981, jazyk: český). Držitelem autorských práv k tomuto audiovizuálnímu dílu je Lumír Hladík. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Rituální vražda pitomého úsměvu
    Rituální vražda pitomého úsměvu
    Lumír Hladík
    1976

    Rituální vražda pitomého úsměvu je nejstarší dochovaný filmový záznam akce Lumíra Hladíka, která byla natočena na 8mm barevný film, jenž byl Lumírem Hladíkem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. Umělecká akce Rituální vražda pitomého úsměvu se jako jedna z mála Hladíkových performancí odehrála v interiéru jeho bytu. Prozrazuje umělcův zájem o všední symboliku drobných artefaktů, které ho mohou provokovat natolik, že se je rozhodne destruovat. Takový osud postihl i dřevěnou loutku šaška vystavenou ve výloze hračkářství nedaleko Hladíkova tehdejšího bytu. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. V roce 2020 byl film Rituální vražda pitomého úsměvu uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 3 min 50 s.


    Lumír Hladík

    Narozen 1952 v Českém Brodu, od roku 1981 žije a působí v Kanadě. V 70. letech tvořil v okruhu akčních umělců (Jiří Kovanda, Petr Štembera, Karel Miler nebo Jan Mlčoch), kromě toho se v průběhu let věnoval také kresbě a grafickému designu. V současnosti vytváří zejména víceúrovňové projekty tematizující vztahy mezi lidskou společností a divokou přírodou.

    Licenční podmínky

    Filmový záznam akce Rituální vražda pitomého úsměvu je součástí pásma s umělým názvem Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka a záběry Komuny (režisér/autor: Lumír Hladík, země původu: ČR, rok dokončení: 1981, jazyk: český). Držitelem autorských práv k tomuto audiovizuálnímu dílu je Lumír Hladík. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Zmenšil jsem průměr Země
    Zmenšil jsem průměr Země
    Lumír Hladík
    1977

    Zmenšil jsem průměr Země patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl Lumírem Hladíkem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. Umělecké akce českých umělců v sedmdesátých a osmdesátých letech se odehrávaly mimo veřejné umělecké dění. Jejich dosah byl čistě komunitní a v případě Lumíra Hladíka dokonce téměř pouze osobní. Snad právě proto Hladíka provokovala myšlenka „monumentálního“ činu, kterým nemělo být nic menšího, než pokus o zmenšení průměru země. Akce proběhla roku 1977 na poli nedaleko Hladíkova rodného Českého Brodu. Umělec na vybraném místě vykopal díru o hloubce 73 cm a tuto míru odečetl od průměru Země. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Zmenšil jsem průměr Země uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 1 min 26 s.


    Lumír Hladík

    Narozen 1952 v Českém Brodu, od roku 1981 žije a působí v Kanadě. V 70. letech tvořil v okruhu akčních umělců (Jiří Kovanda, Petr Štembera, Karel Miler nebo Jan Mlčoch), kromě toho se v průběhu let věnoval také kresbě a grafickému designu. V současnosti vytváří zejména víceúrovňové projekty tematizující vztahy mezi lidskou společností a divokou přírodou.

    Licenční podmínky

    Filmový záznam akce Zmenšil jsem průměr Země je součástí pásma s umělým názvem Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka a záběry Komuny (režisér/autor: Lumír Hladík, země původu: ČR, rok dokončení: 1981, jazyk: český). Držitelem autorských práv k tomuto audiovizuálnímu dílu je Lumír Hladík. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Neznámý zůstal neznámý
    Neznámý zůstal neznámý
    Lumír Hladík
    1976

    Neznámý zůstal neznámý patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. Ať už se Lumír Hladík zabýval uměleckými akcemi v totalitním Československu nebo v Kanadě, umisťoval je často do prostředí lesa. Charakter kulturní krajiny nebo v protikladu k tomu kanadské divočiny ovlivnil témata, jimiž se Hladík zabývá. V akci Neznámý zůstal neznámý podnikl marný pokus o deanonymizaci stromu. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Neznámý zůstal neznámý uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 1 min 16 s.


    Lumír Hladík

    Narozen 1952 v Českém Brodu, od roku 1981 žije a působí v Kanadě. V 70. letech tvořil v okruhu akčních umělců (Jiří Kovanda, Petr Štembera, Karel Miler nebo Jan Mlčoch), kromě toho se v průběhu let věnoval také kresbě a grafickému designu. V současnosti vytváří zejména víceúrovňové projekty tematizující vztahy mezi lidskou společností a divokou přírodou.

    Licenční podmínky

    Filmový záznam akce Neznámý zůstal neznámy je součástí pásma s umělým názvem Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka a záběry Komuny (režisér/autor: Lumír Hladík, země původu: ČR, rok dokončení: 1981, jazyk: český). Držitelem autorských práv k tomuto audiovizuálnímu dílu je Lumír Hladík. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Hranice – otázka bez odpovědi
    Hranice – otázka bez odpovědi
    Lumír Hladík
    1977

    Dílo Hranice – otázka bez odpovědi patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. V této akci, kterou Lumír Hladík uskutečnil na podzim v roce 1977 na hranici strniště a zoraného pole nedaleko Úval u Prahy, si během opisování předem vytčené trajektorie kladl otázku, kde je hranice? Co odděluje? Co vymezuje? Podobně, jako v akcích Zmenšil jsem průměr Země nebo Můj “osobní” nekonečný vektor se takto vyjadřoval k otázce vlastnění, svévolného vyjmutí a přisvojení a to nejen v kontextu socialistického společenského uspořádání. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Hranice - otázka bez odpovědi uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 1 min 20 s.


    Lumír Hladík

    Narozen 1952 v Českém Brodu, od roku 1981 žije a působí v Kanadě. V 70. letech tvořil v okruhu akčních umělců (Jiří Kovanda, Petr Štembera, Karel Miler nebo Jan Mlčoch), kromě toho se v průběhu let věnoval také kresbě a grafickému designu. V současnosti vytváří zejména víceúrovňové projekty tematizující vztahy mezi lidskou společností a divokou přírodou.

    Licenční podmínky

    Filmový záznam akce Hranice - otázka bez odpovědi je součástí pásma s umělým názvem Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka a záběry Komuny (režisér/autor: Lumír Hladík, země původu: ČR, rok dokončení: 1981, jazyk: český). Držitelem autorských práv k tomuto audiovizuálnímu dílu je Lumír Hladík. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Už nikdy tenhle balvan
    Už nikdy tenhle balvan
    Lumír Hladík
    1978

    Už nikdy tenhle balvan patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. Lumír Hladík v druhé polovině sedmdesátých let realizoval několik akcí ve středočeském kraji, kde vyrostl. O výběru krajiny však zpětně říká, že byla pouhým nástrojem, jako když si při kreslení vezmeme papír. V Hladíkových filmových záznamech akcí tak krajina zůstává do jisté míry anonymní a teprve performerovy trajektorie na ni vykreslují nějaké téma. V tomto případě se Hladík pokusil „skoncovat“ s balvanem, jenž ho provokoval od dětství. Po tři dny se přibližoval ke kameni na vrchu Klepec u Úval, aby se k němu dostal co nejblíže, aniž by se ho jakkoliv dotkl. Chronologie této třídenní akce, která proběhla ve dnech 12., 22. a 25. listopadu roku 1978 je ve snímku vyznačena pomocí titulek, které do záznamu při editaci snímku vložil Hladíkův přítel Petr Soukup, jenž, stejně jako šest dalších Hladíkových akcí z téže doby, natočil na vlastní 8mm kameru. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Už nikdy tenhle balvan uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 2 min 1 s.


    Lumír Hladík

    Narozen 1952 v Českém Brodu, od roku 1981 žije a působí v Kanadě. V 70. letech tvořil v okruhu akčních umělců (Jiří Kovanda, Petr Štembera, Karel Miler nebo Jan Mlčoch), kromě toho se v průběhu let věnoval také kresbě a grafickému designu. V současnosti vytváří zejména víceúrovňové projekty tematizující vztahy mezi lidskou společností a divokou přírodou.

    Licenční podmínky

    Filmový záznam akce Už nikdy tenhle balvan je součástí pásma s umělým názvem Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka a záběry Komuny (režisér/autor: Lumír Hladík, země původu: ČR, rok dokončení: 1981, jazyk: český). Držitelem autorských práv k tomuto audiovizuálnímu dílu je Lumír Hladík. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Moře v zrcadle
    Moře v zrcadle
    Lumír Hladík
    1980

    Hladíkova akce Moře v zrcadle byla na dlouhou dobu jediným známým autorovým dílem a to díky zmínce v knize Petra Rezka Tělo, věc a skutečnost v současném umění (Praha: Jazzová sekce, 1982). V akci Hladík reagoval na moře jako symbol svobody. Po dvou letech, co naposledy viděl moře, se rozhodl, že uplynula dostatečně dlouhá doba, aby se k němu vypravil za účelem ho „nevidět”. Spolu s přáteli se vydal k Baltskému moři, konkrétně do Warnemünde ve Východním Německu. Po příjezdu umístili jeho přátele zrcadlo tak, aby odráželo moře, a Hladíka s páskou na očích k němu dovedli. Po hodině pozorování moře v zrcadle se Hladík nechal opět se zavázanýma očima odvést k autu a odjel zpět do Prahy. Nedlouho po této akci Hladík emigroval do Kanady. Filmový záznam akce pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Umělec nechal filmy v Kanadě digitalizovat a opatřit vysvětlujícími mezititulky a hudbou. V této podobě bylo Moře v zrcadle prezentováno například v rámci online výstavního projektu Okno do videoarchivu VVP AVU (2013). Později se autor přiklonil k autentičtější dobové verzi bez hudby a bez textové explikace přes obraz, která byla zařazena na DVD kompilaci České akční umění. Filmy a Videa 1956–1989 (Edice VIDA, Praha: VVP AVU 2015). V roce 2020 bylo Moře v zrcadle uvedeno spolu s dalšími šesti akcemi v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 (MFDF Jihlava 2020, programová sekce Fascinace). Přibližná délka díla je 9 min 7 s.


    Lumír Hladík

    Narozen 1952 v Českém Brodu, od roku 1981 žije a působí v Kanadě. V 70. letech tvořil v okruhu akčních umělců (Jiří Kovanda, Petr Štembera, Karel Miler nebo Jan Mlčoch), kromě toho se v průběhu let věnoval také kresbě a grafickému designu. V současnosti vytváří zejména víceúrovňové projekty tematizující vztahy mezi lidskou společností a divokou přírodou.

    Licenční podmínky

    Filmový záznam akce Moře v zrcadle je součástí pásma s umělým názvem Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka a záběry Komuny (režisér/autor: Lumír Hladík, země původu: ČR, rok dokončení: 1981, jazyk: český). Držitelem autorských práv k tomuto audiovizuálnímu dílu je Lumír Hladík. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Martin Hřebačka
  • Erosynta I
    Erosynta I
    Martin Hřebačka
    1994

    Ve filmu Erosynta I Martin Hřebačka využíval a ohledával možnosti počítačové animace. Na temném pozadí evokujícím nekonečnou hloubku pluje stříbřitá hmota, která pozvolně mění svůj tvar. Hudba Vladimíra Helebranta, který byl od roku 1988 členem české alternativní bigbeatové kapely MCH band jako klávesista a zpěvák, dotváří atmosféru umělého universa, jež je zdánlivě vzdálené naší realitě. Pomocí simulace optických a haptických vlastností povrchu stříbřitého morfujícího tvaru, vzniká prostor pro asociace od buněčných mikrosvětů, přes kapalná skupenství přírodních i chemických látek až po představy o vzdáleném vesmíru. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo René Slauka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min a 26 sec.


    Martin Hřebačka

    Narozen 1957, vysokoškolské studium absolvoval na Českém vysokém učení technickém v Praze. Od roku 1991 je členem Asociace videa a intermediální tvorby. Kromě vlastní audiovizuální tvorby spolupracoval také na experimentálních filmových projektech Radka Pilaře, Petra Skaly, Lucie Svobodové a dalších. V roce 1995 Hřebačka založil animační a postprodukční studio Avion Film, v němž působí dodnes. V současné době pracuje také jako pedagog a vedoucí filmového oddělení na Umělecké škole Michael.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Erosynta I je Martin Hřebačka. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Tomáš Hrůza
  • Turista
    Turista
    Tomáš Hrůza
    2007

    Krátká videoperformance s názvem Turista vznikla během studia Tomáše Hrůzy v Ateliéru fotografie na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Film zachycuje jednoduchou akci umělce v krajině, během které autor zapíná kameru, poodchází o kus dál k lesu a zůstává nehnutě několik minut stát až do momentu, kdy se podívá na telefon a kameru znovu vypíná. Film byl koncipován jako součást fotografického cyklu Turisti, na kterém autor začal pracovat během svého studijního pobytu na University of Derby ve Spojeném Králoství, a jenž se stal součástí umělcovi magisterské práce. Pobyt ve Velké Británii byl pro vznik díla podstatný, neboť omezené možnosti volného pohybu v přírodě přivedly umělce k otázce časovosti, kterou moderní městský člověk prožívá ve vztahu ke krajině. Vedle tvorby vedoucího ateliéru Pavla Baňky byla inspiračním zdrojem pro Tomáše Hrůzu díla českých představitelů akčního umění 70. let, jako byl například Petr Štembera či Jan Mlčoch. Film byl společně s fotografiemi prezentován na výstavě Turisti v Galerii 35m2 (2008) a samostatně promítán v rámci programu Absence ve Videoarchivu 2 v Kině Ponrepo (2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 53 s.


    Tomáš Hrůza

    Narozen 1979 v Klatovech, magisterské studium absolvoval v Ateliéru fotografie Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (2000–2008, vedoucím Pavel Baňka). V průběhu let absolvoval několik zahraničních stáží, například na State University New York, Albany (2004) nebo na University of Derby (2006–2007). Tomáš Hrůza je rovněž spoluzakladatelem platformy Fotograf 07, která provozuje Fotograf Gallery, Fotograf Magazine a Fotograf Festival.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Turista je Tomáš Hrůza. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Jan Jedlička
  • 16 Sketches of Dialogue
    16 Sketches of Dialogue
    Jan Jedlička
    2002

    Na počátku nového milénia získal Jan Jedlička uměleckou podporu od švýcarské pojišťovny Swiss Re, pro níž natočil krátký film Air (2001) a také portrét jejího konferenčního střediska Centre for Global Dialogue nedaleko Curychu. Strohá architektura ožívá v dialogu s krajinou, hosty i personálem a díky Jedličkově perspektivě se nezdá už tak upjatou. Po celý rok měl Jedlička dokumentovat tento moderní komplex architektů Marcela Meiliho a Markuse Petera, jak je postupně zabydlován personálem i návštěvníky. Zadání mělo své limity podmíněné opatrností pojišťovny, takže umělec nesměl ve filmu použít tváře hostů ani jejich rozhovory. Z omezení udělal Jedlička základ metody spočívající v práci s odlesky. Odsud také vzešel název souborného projektu Reflections, jehož součástí byly fotografie, kresby, katalog i tři filmy (16 Sketches of Dialogue, Air s Bertrandem Piccardem a Air jako konferenční znělka). Pravidla záznamu umožnila Jedličkovi natáčet číšníky, zahradníky nebo uklízeče. A tak je pozorujeme při práci, často jak sami pozorují své hosty, jejichž přítomnost k nám doléhá jen pomocí odrazů a zastřených konverzací. Jedlička se tak úspěšně pokusil o vyjádření nenaplněného dialogu mezi dvěma sociálními skupinami, díky němuž zůstává architektura neobydlenou i v plném provozu, a potvrzuje tak svou převážně reprezentativní funkci. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 18 min 50 s.


    Jan Jedlička

    Narozen 1944 v Praze, zde v letech 1962–1968 rovněž studoval na Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, od té doby žije v Curychu a od 90. let také opět v Praze. Mimo toho pravidelně absolvuje různé stipendijní cesty nebo se zdržuje v jižním Toskánsku. Kromě audiovizuální oblasti se věnuje také malířské a fotografické tvorbě.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu 16 Sketches of Dialogue je Jan Jedlička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2020 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Le Cuoche
    Le Cuoche
    Jan Jedlička
    1999

    Le Cuoche, neboli Kuchařky, je snímek Jana Jedličky z roku 1999, který byl natočen v říjnu roku 1998 v restauraci Machiascandona za jediný den nedaleko italského Grosseta. V té době, v tomto kraji natáčel Jan Jedlička také svůj středometrážní snímek Interno (2001). Umělec tímto přísně výtvarně komponovaným dokumentárním portrétem vzdal hold každodenní práci tří italských sester v jejich rodinné restauraci, kterou řadu let osobně navštěvoval. Zatímco generace matek: Milena, Morena a Mari vládnou kuchyni, jejich dcery Giovanna a Nicoletta obstarávají hosty. Osazenstvo restaurace Jedlička eliminoval statickou kamerou umístěnou proti výdejovému okénku. Oproti tomu ve zvuku ponechal kuchařkám jakoby vzácné soukromí a klid na práci a „vytáhl“ ševel z restaurace – rozhovory, šoupání židlí, cinkot příborů. Znalost místa a přísný formální koncept podtrhují autentičnost tohoto „portrétu“, který je však zároveň důmyslně stylizovaný. Využití rámu výdejního okénka evokuje výjevy z obrazů holandských mistrů. Projekční formát 4:3 měl záměrně protáhnout figury, aby působily spirituálně. Nabízí se tak podívaná, která podvědomě pracuje s profánním i sakrálním tvaroslovím. Úcta je tu projevena každodennosti. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 34 min 51 s.


    Jan Jedlička

    Narozen 1944 v Praze, zde v letech 1962–1968 rovněž studoval na Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, od té doby žije v Curychu a od 90. let také opět v Praze. Mimo toho pravidelně absolvuje různé stipendijní cesty nebo se zdržuje v jižním Toskánsku. Kromě audiovizuální oblasti se věnuje také malířské a fotografické tvorbě.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Le Cuoche je Jan Jedlička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2020 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Interno
    Interno
    Jan Jedlička
    2001

    Snímkem Interno se Jan Jedlička téměř po deseti letech vrátil do domu, v němž pobýval na počátku devadesátých let 20. století a věnoval se zde objevování, mapování a kontemplaci s místní toskánskou krajinu. Po deseti letech však původní dům Vignaccio v Grossetu našel opuštěný. Uzavřel se s kamerou v jeho útrobách a natočil nejen jeho proměnu, ale zastihl i napětí mezi vnitřkem a vnějškem, tmou a světlem, zánikem a životem. Kvůli nedostatku světla se rozhodl film natočit na digitální kameru a poté jej převést na 35mm film, aby i temné sekvence nesly stopy světla a nevznikala tak domnělá dramaturgická přerušení. Významný podíl na vyznění snímku tvoří zvuková stopa autentických i dodatečných ruchů, která posiluje dialog mezi živým okolím domu a ztichlým interiérem. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 25 min 30 s.


    Jan Jedlička

    Narozen 1944 v Praze, zde v letech 1962–1968 rovněž studoval na Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, od té doby žije v Curychu a od 90. let také opět v Praze. Mimo toho pravidelně absolvuje různé stipendijní cesty nebo se zdržuje v jižním Toskánsku. Kromě audiovizuální oblasti se věnuje také malířské a fotografické tvorbě.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Interno je Jan Jedlička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2020 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Air – Znělka
    Air – Znělka
    Jan Jedlička
    2001

    V roce 2001 pobýval Jan Jedlička na uměleckém rezidenčním pobytu v nově otevřeném konferenčním středisku Centre for Global Dialogue švýcarské pojišťovny Swiss Re, které bylo vystaveno v malém městě Rüschlikon nedaleko Curychu. Jeho úkolem bylo uměleckými postupy zachytit první provozní rok tohoto centra. Pro konferenci, která měla zahájit sérii dalších na téma klimatických změn, natočil Jan Jedlička krátkou znělku. Minutový snímek, v němž se vyfukuje červený balónek, humorně i výstražně vystihoval pointu klimatických konferencí zaměřených na znečištění ovzduší a oteplování planety. Později byl snímek uváděn spolu s dalším stejnojmenným Jedličkovým filmem, v němž byl zaznamenán apelační projev švýcarského aeronauta, psychiatra a propagátora solární energie Bertranda Piccarda, který tuto konferenci zahajoval. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 15 s.


    Jan Jedlička

    Narozen 1944 v Praze, zde v letech 1962–1968 rovněž studoval na Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, od té doby žije v Curychu a od 90. let také opět v Praze. Mimo toho pravidelně absolvuje různé stipendijní cesty nebo se zdržuje v jižním Toskánsku. Kromě audiovizuální oblasti se věnuje také malířské a fotografické tvorbě.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Air – Znělka je Jan Jedlička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2020 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Air
    Air
    Jan Jedlička
    2001

    V rámci rezidenčního pobytu v konferenčním středisku Centre for Global Dialogue švýcarské pojišťovny Swiss Re, které bylo vystaveno v malém městě Rüschlikon nedaleko Curychu, natočil v roce 2001 Jan Jedlička krátký film, jenž byl dílem záznamem konferenčního příspěvku švýcarského aeronauta, psychiatra a propagátora solární energie Bertranda Piccarda a dílem obrazovou esejí. Jedlička ve svém vizuálně střídmém filmu s vtipem nakládá s představou o hrdinství, která provází lidské pokusy vzlétnout. Díky tomu Piccardovo humanisticko-environmentální poselství vyznívá bez patosu. V asynchronním pojetí zvuku a obrazu Jedlička nachází prostor pro vlastní komentář a dociluje tak nadsázky, kterou pozvedá původně zakázkové snímky na svébytné umělecké filmy. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 23 s.


    Jan Jedlička

    Narozen 1944 v Praze, zde v letech 1962–1968 rovněž studoval na Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, od té doby žije v Curychu a od 90. let také opět v Praze. Mimo toho pravidelně absolvuje různé stipendijní cesty nebo se zdržuje v jižním Toskánsku. Kromě audiovizuální oblasti se věnuje také malířské a fotografické tvorbě.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Air je Jan Jedlička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2020 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Echo–Vocis Imago
    Echo–Vocis Imago
    Jan Jedlička
    1994

    Film Echo–Vocis Imago vznikal čtyři roky jako součást Jedličkova dlouhodobého multimediálního projektu zaměřeného na krajinu v oblasti Maremma, v jihozápadní části Toskánska. Středometrážní experimentální snímek tematizuje vztah dvou univerzálních kategorií: místa a času a to na příkladu specifické harmonie mezi starým opuštěným domem a okolní krajinou. O téměř deset let později Jan Jedlička navázal na toto téma a stejnou lokalitu snímkem Interno (2001), jenž odlišuje rozdílná míra abstrakce a expresívnosti použitých vyjadřovacích prostředků. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 22 min 53 s.


    Jan Jedlička

    Narozen 1944 v Praze, zde v letech 1962–1968 rovněž studoval na Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, od té doby žije v Curychu a od 90. let také opět v Praze. Mimo toho pravidelně absolvuje různé stipendijní cesty nebo se zdržuje v jižním Toskánsku. Kromě audiovizuální oblasti se věnuje také malířské a fotografické tvorbě.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Echo-Vocis Imago je Jan Jedlička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2020 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Martin Ježek
  • Dům daleko
    Dům daleko
    Martin Ježek
    2003

    Dům daleko je filmovou interpretací stejnojmenné experimentální prózy Věry Linhartové, kterou vytvořil experimentální filmař Martin Ježek spolu s kameraman Jakubem Halouskem. Obraz se nesnaží text ilustrovat, spíš aplikuje obdobné tvůrčí principy, i proto by bylo nepřesné mluvit o filmové adaptaci. Filmový jazyk a experimentální forma výchozího textu vedle sebe stojí v autonomních pozicích. Jako lokaci pro natáčení si filmaři určili město Most symbolicky pro jeho těžařskou historii. Určujícími kritérii byla délka filmu a metráž materiálu: film se točil na formát Super8 a trasa pohybu kamery ve tvaru spirály, která se vinula kolem města. Výchozím bodem byl povrchový lom, dnes umělé jezero. Tak jako i v následujících Ježkových filmech, bylo nedílnou součástí procesu natáčení performativního čtení literární předlohy přímo na místě. Struktura textu tak přímo ovlivňuje i strukturu pořízeného obrazového materiálu. V případě Domu daleko tak odpovídalo každých sto kroků jednomu odstavci textu. V další fázi autoři bez kvalitativní selekce záběrů nebo dodatečném dramaturgickém zásahu přistoupili k přetočení materiálu na formát 16mm. Záznam pohybu kamery je roztříštěn, multiplikován a po celou dobu trvání filmu se motivy opakují stejnou intenzitou. Literární předloha se ve filmu znovu objevuje ve formě titulků, které film zdánlivě rozdělují na čtyři kapitoly. Ty citují vždy první věty čtyř částí textu Dům daleko a svým způsobem slouží i jako komentář nebo nástroj pro interpretaci obrazů. Gradace filmu je způsobena napětím mezi slovem a obrazem a jejich imaginativností. Princip vrstvení vzorců a systémů, do kterých se volně nalévá obsah bez řízené dramaturgie se opakuje i ve zvuku filmu. Pro něj bylo použito devět zdrojů: výuka logopedie pro předškoláky s názvem Kdo mi, děti, poví., motiv piana ze skladby Evryali Iannisa Xenakisa, mesh-up deska V tanečním rytmu Karla Vlacha, skladba Get ready od Temptation v různých rychlostech, motivy skladeb Vietnamského národního symfonického orchestru, nebo kapely Hansson & Karlsson, útržky noise core a jazzu a zvuků z ruchových desek pro filmové amatéry. Zvuková stopa filmu vznikla nezávisle na filmovém obraze jako výsledek grafické partitury. Snímek Dům daleko byl veřejně prezentován například v rámci akce Videogram 67 (Fórum pro architekturu a média, Praha 10. 5. 2017). Přibližná délka audiovizuálního díla je 25 min 43 s.


    Martin Ježek

    Narozen 1976 v Prostějově, v letech 1994–2001 studoval střihovou skladbu a produkci na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Ježek je experimentálním filmařem, který programově pracuje s materiálem analogového filmu. Značná část jeho filmografie interpretuje literární texty prostřednictvím strukturálních filmových postupů. K volnému zpracování si vybírá zejména představitele experimentální literatury 60. let, nebo autorky a autory, kteří ve svém přístupu k textu experimentu předcházely jako jsou Jakub Deml (Náš očistec, 2020), Stanislav Dvorský (Hra na ohradu, 2010), Věra Linhartová (Dům daleko, 2003), Milan Nápravník (Tanec, 2004) nebo Richard Weiner (Hlas v telefonu, 2000). Kromě literárních děl ve svých filmech experimentálním způsobem zpracovává portréty nebo příběhy lidí s hraniční životní zkušeností jako jsou Jan Palach (Spálenej fešák, 2011), Zdeněk Košek (Jak se dělá počasí, 2014), přeživší holokaustu (Heidegger in Auschwitz, 2016) nebo také svou osobní zkušenost z období první vlny pandemie, ve filmu, který natočil se svými dětmi v izolaci (Tichý zabiják, Z letošního konce světa, 2021). Třetím motivem, který je možné vysledovat z filmografie Martina Ježka, je fascinace různými kolektivními, zejména volnočasovými aktivitami lidí, díky kterým se stávají součástí specifické komunity. Záznam honu na divokou zvěř (m.s. energoprojekt, 2001), přehlídku souborů dechovek (Monstrkoncert, 2008), vesnickou soutěž dobrovolných hasičů (Požární sport II., 2013) nebo reenactment napoleonských válek (Mohyla války, 2019) sledujeme skrze Ježkovu režii s ironickým odstupem. To, co filmaře na těchto aktivitách zajímá a především vyrušuje však není úsměvná “hobby” vážnost, se kterou aktéři k činnostem přistupují, ale spíš nekritická kolektivní poslušnost a disciplína, ústící do absurdních situací. K formě je nutno dodat, že všechny filmy Martina Ježka využívají dokumentární postupy, situace před kamerou nejsou inscenované nebo režírované. Snad nejvýraznějším znakem jeho filmů je obrovské množství střihů. Montáž vzniká dle vymezeného systému už v kameře v průběhu natáčení, k ní se přidávají další střihy v postprodukci nezávazně na původních předělech záběrů. Také dvojexpozice vznikají především při natáčení. V případě projektů, které nevznikali jako společný projekt s hudebními dramaturgy (Hra na osadu, 2010, Jak se dělá počasí, 2014 – oba ve spolupráci s Lukášem Jiřičkou) nebo skladateli (Náš očistec, 2020 – ve spolupráci s Robertem Piotrowitzem) vzniká zvuková část nezávisle na obraze a má charakter koláže, složené z nalezených zvuků, rozhlasových her, dobových ruchových a hudebních desek pro filmové amatéry, atd. Na filmech spolupracuje nebo spolupracoval s řadou jiných filmařek/ů a umělkyň/ců jako jsou Jakub Halousek, Jan Daňhel, Martin Klapper, Robert Piotrowitz, Martin Blažíček, Lukáš Jiřička, Evženie Brabcová, Viola Ježková, Lenka Kerdová, Viera Čakányová nebo skupina Handa Gote. Kromě filmových uvedení jsou jeho filmy prezentovány i v kontextu současného umění.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Dům daleko je Martin Ježek. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • Náš očistec
    Náš očistec
    Martin Ježek
    2020

    Náš očistec je filmovou interpretací souboru expresionistických próz Můj očistec katolického kněze Jakuba Demla, které volně vychází ze záznamů autorových snů a tematizují předtuchy nebo přítomnost smrti. Martin Ježek ke spolupráci oslovil dalších pět filmařek/ů nebo umělkyň/ců, které/ří pod vlivem Demlových textů zaznamenávali lokace definující kapitoly filmu: Klauzura (Viola Ježková), Pouť (Martin Ježek), Domov (Jan Daňhel, Martin Klapper) a Hřbitov (Lenka Kerdová). Pátá část ve vysokém kontrastu černé a bílé (Jakub Halousek) tvoří kompoziční rám, ve své abstrakci je protipólem dokumentárně laděných barevných záběrů celého filmu a může asociovat nekonkrétní stav mezi sněním a bděním. Stopáž filmu odpovídá trvání tradiční latinské mše, což podporuje i hudební kompozice Roberta Piotrowitze, která je doplněna „field recorded” zvuky jednotlivých filmařek/ů. Náš očistec je od svého vzniku koncipován ve dvojí formě prezentace: jako klasická kino projekce, ale také ve formě expanded cinema se třemi promítačkami a třemi projekčními plochami, ideálně v sakrálním prostoru. Tři plátna napodobují tzv. hungertuch nebo fastentuch, tkaninu, která v době půstu překrývá oltář v katolických a protestantských kostelech, což v kontextu demlovské rozpolcenosti představuje další formu odpírání. Film byl ve formě audiovizuální instalace uveden v rámci festivalu Brno16 v kapli brněnské káznice (13. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 67 min.


    Martin Ježek

    Narozen 1976 v Prostějově, v letech 1994–2001 studoval střihovou skladbu a produkci na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Ježek je experimentálním filmařem, který programově pracuje s materiálem analogového filmu. Značná část jeho filmografie interpretuje literární texty prostřednictvím strukturálních filmových postupů. K volnému zpracování si vybírá zejména představitele experimentální literatury 60. let, nebo autorky a autory, kteří ve svém přístupu k textu experimentu předcházely jako jsou Jakub Deml (Náš očistec, 2020), Stanislav Dvorský (Hra na ohradu, 2010), Věra Linhartová (Dům daleko, 2003), Milan Nápravník (Tanec, 2004) nebo Richard Weiner (Hlas v telefonu, 2000). Kromě literárních děl ve svých filmech experimentálním způsobem zpracovává portréty nebo příběhy lidí s hraniční životní zkušeností jako jsou Jan Palach (Spálenej fešák, 2011), Zdeněk Košek (Jak se dělá počasí, 2014), přeživší holokaustu (Heidegger in Auschwitz, 2016) nebo také svou osobní zkušenost z období první vlny pandemie, ve filmu, který natočil se svými dětmi v izolaci (Tichý zabiják, Z letošního konce světa, 2021). Třetím motivem, který je možné vysledovat z filmografie Martina Ježka, je fascinace různými kolektivními, zejména volnočasovými aktivitami lidí, díky kterým se stávají součástí specifické komunity. Záznam honu na divokou zvěř (m.s. energoprojekt, 2001), přehlídku souborů dechovek (Monstrkoncert, 2008), vesnickou soutěž dobrovolných hasičů (Požární sport II., 2013) nebo reenactment napoleonských válek (Mohyla války, 2019) sledujeme skrze Ježkovu režii s ironickým odstupem. To, co filmaře na těchto aktivitách zajímá a především vyrušuje však není úsměvná “hobby” vážnost, se kterou aktéři k činnostem přistupují, ale spíš nekritická kolektivní poslušnost a disciplína, ústící do absurdních situací. K formě je nutno dodat, že všechny filmy Martina Ježka využívají dokumentární postupy, situace před kamerou nejsou inscenované nebo režírované. Snad nejvýraznějším znakem jeho filmů je obrovské množství střihů. Montáž vzniká dle vymezeného systému už v kameře v průběhu natáčení, k ní se přidávají další střihy v postprodukci nezávazně na původních předělech záběrů. Také dvojexpozice vznikají především při natáčení. V případě projektů, které nevznikali jako společný projekt s hudebními dramaturgy (Hra na osadu, 2010, Jak se dělá počasí, 2014 – oba ve spolupráci s Lukášem Jiřičkou) nebo skladateli (Náš očistec, 2020 – ve spolupráci s Robertem Piotrowitzem) vzniká zvuková část nezávisle na obraze a má charakter koláže, složené z nalezených zvuků, rozhlasových her, dobových ruchových a hudebních desek pro filmové amatéry, atd. Na filmech spolupracuje nebo spolupracoval s řadou jiných filmařek/ů a umělkyň/ců jako jsou Jakub Halousek, Jan Daňhel, Martin Klapper, Robert Piotrowitz, Martin Blažíček, Lukáš Jiřička, Evženie Brabcová, Viola Ježková, Lenka Kerdová, Viera Čakányová nebo skupina Handa Gote. Kromě filmových uvedení jsou jeho filmy prezentovány i v kontextu současného umění.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Náš očistec je Martin Ježek. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

Eva Jiřička
  • Naše okrasné zahrádky – Unsere Gärten
    Naše okrasné zahrádky – Unsere Gärten
    Eva Jiřička
    2005

    Během studijní stáže na vídeňské Akademii výtvarných umění pokračovala Eva Jiřička ve svých videoperformance, kterým se věnovala již na domovské pražské Akademii. Rakouský řád promítaný rovněž do městského mobiliáře vzbudil v umělkyni touhu tento úhledný systém podrobit zkoušce. Akce, v nichž dočasnými intervencemi proměňovala například osazení opečovávaných záhonů v kontrastu k přehlíženému pleveli, nebo přenášela koňský trus ze silnice pod okrasně střižený keř ve tvaru koně však proběhly pokojně. Tři akce ze čtyř umělkyně realizovala ve Vídni (název série také pochází z německého Unsere Gärten, neboli okrasné zahrádky a zároveň se jedná o jméno městské společnosti starající se o veřejnou zeleň) a byly to: Kopřiva v Unsere Gärten (A nettle in Unsere Gärten), Lejno v zahradě (Shit in the garden), Z pod lavičky do zahrádky a obráceně (From under the bench in to the ornamental garden and vice versa). Čtvrtou akci realizovala umělkyně v Praze na Náměstí míru – v lokalitě, kde strávila dětství. Právě tato intervence, v níž Jiřička vysázela několik mrkví na trávníků podél květinového záhonu, byla záhy zlikvidována uklízecí četou, která odnesla i strašáka připomínajícího “kostýmem” samu umělkyni. Pro environmentální motivy díla, jako je praxe guerilla gardening a narušení modernistické představy instrumentalizované přírody, byly Naše okrasné zahrádky zařazeny do programu Absence ve Videoarchivu II., který sestavil environmentální sociolog Arnošt Novák (KIno Ponrepo, Praha 18. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min a 12 s.


    Eva Jiřička

    Narozena 1979 v Praze, zde rovněž absolvovala studium na Akademii výtvarných umění (Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2000–2006). Mezi lety 2005 a 2006 studovala také na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Práce Evy Jiřičky se v současnosti pohybují mezi několika žánry, zejména mezi videoartem a performance. Její konceptuálně laděna tvorba (vyznačující se dokumentárními a experimentálním postupy) se dotýká zejména témat mezilidských vztahů, společenských norem a hodnot nebo otázky fungování veřejného prostoru.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Naše okrasné zahrádky je Eva Jiřička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • 360°
    360°
    Eva Jiřička
    2006

    Diplomová práce umelkyně Evy Jiřičky s názvem 360° je spojením několika forem uměleckého projevu - videohappening zapojující členy hodnotící diplomové komise, který vrcholí vytvořením objektu (záhonu) reprezentujícím zrod i zničení. Umělkyně osazovala zpustlý záhonek na chodníku před Akademií výtvarných umění květinami souběžně s konáním obhajob diplomových prací. Když přišla řada na její obhajobu, pozvala komisi ven a požádala zúčastněné, aby nastoupili do pronajatého autobusu. Zatímco účastníci akce, kteří netušili, kam je autobus dopraví, mohli uvnitř sledovat na integrovaných monitorech záznam předchozí části akce, v níž umělkyně sázela macešky, řidič autobusu plnil své zadání a otáčel se s autobusem o 360 stupňů. Po otočení autobusu členové diplomní komise (Vladimír Kokolia, Anna Daučíková, Michael Bielický, Karel Císař, Jiří Příhoda) zástupkyně administrativy školy (Alena Krátká) i studenti a studentky (Anetta Mona Chisa, Tomáš Džadoň, Pavlína Míčová, Tereza Janečková, Daniel Pitín, Pavla Sceranková, Jakub Nepraš, Jan Vidlička, Radim Labuda, Mark Ther a stážistka z Norska) museli vstoupit do zničeného záhonu nebo se pokusit jej přeskočit. Dílo bylo prezentováno, podobně jako většina prací Evy Jiřičky, formou projekce v kině i ve výstavě, např. Čestná stráž: Nový český videoart (Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, sekce: Galerie, ročník: 2007), Začátek století. České umění prvního desetiletí 21. století (Výstavní síň Masné krámy Západočeské galerie, Plzeň 2012; Dům umění, Ostrava 2012) nebo na retrospektivní výstavě Ateliéru nových médií Akademie výtvarných umění s názvem Oxygen - 30 years of moving image - Old is the new new (POP-UP Galerie AVU, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 48 s.


    Eva Jiřička

    Narozena 1979 v Praze, zde rovněž absolvovala studium na Akademii výtvarných umění (Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2000–2006). Mezi lety 2005 a 2006 studovala také na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Práce Evy Jiřičky se v současnosti pohybují mezi několika žánry, zejména mezi videoartem a performance. Její konceptuálně laděna tvorba (vyznačující se dokumentárními a experimentálním postupy) se dotýká zejména témat mezilidských vztahů, společenských norem a hodnot nebo otázky fungování veřejného prostoru.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu 360° je Eva Jiřička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • Našla v lese
    Našla v lese
    Eva Jiřička
    2006

    Ve videu Našla v lese zkoumá Eva Jiřička kmen pokáceného stromu, který se zasekl ve větvoví okolních borovic. Jaké postavení by bylo najvhodnejší k němu zaujmout? Umělkyně zkouší různé pozice, aby adekvátně vyjádřila svůj postoj k této přírodní instalaci. Jako performerka se objevuje přímo v záběru, ale zároveň vnímáme její přítomnost i za kamerou. Splývání autorské a divácké perspektivy se tak posiluje podobně jako u romantických krajinářů, ale nálada, která je tímto „obrazem“ tlumočena, má blíž k žertu než k romantickému vzedmutí. Nepochopitelnost mnohým přírodních jevů, v souvislosti s jejich individuální interpretací tvoří jádro videa, ve kterém na první pohled nenucená hra může odhalit více otázek týkajících se například limitů modernistického instrumentálního pojetí přírody. Snímek byl prezentován na výstavě Začátek století. České umění prvního desetiletí 21. století (Výstavní síň Masné krámy Západočeské galerie v Plzni; Dům umění, Ostrava 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 34 s.


    Eva Jiřička

    Narozena 1979 v Praze, zde rovněž absolvovala studium na Akademii výtvarných umění (Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2000–2006). Mezi lety 2005 a 2006 studovala také na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Práce Evy Jiřičky se v současnosti pohybují mezi několika žánry, zejména mezi videoartem a performance. Její konceptuálně laděna tvorba (vyznačující se dokumentárními a experimentálním postupy) se dotýká zejména témat mezilidských vztahů, společenských norem a hodnot nebo otázky fungování veřejného prostoru.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Našla v lese je Eva Jiřička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • Jízda
    Jízda
    Eva Jiřička
    2004

    Performance Jízda, v níž se Eva Jiřička v roli dívky projížděla nahá po pražských ulicích ve sportovním kabrioletu, provokujícím způsobem rozostřuje hranice mezi veřejným a soukromým a tematizuje problém dívání se. Snímek začíná v garáži vylepené plakáty nahých modelek, kterým umělkyně věnuje jemný úsměv stejně jako nablýskanému zaparkovanému autu. Při pozornějším shlédnutí vychází najevo, že se pavidelně střídají záběry udivených kolemjdoucích a záběry do kabiny auta na nahou umělkyni. Umělkyně však nikdy není nahá v jednom záběru s reagujícími lidmi. Do dialogu s exhibováním, vstupuje voyerství kolemjdoucích, ale také divácká imaginace, v níž hrají podstatnou roli zažité stereotypní genderové mechanismy. Ve skutečnosti není jisté, zda se náhodní kolemjdoucí podivovali nad odhalenou umělkyní nebo nad extravagantním kabrioletem řízeným mladou ženou. Eva Jiřička, podobně jako i v dalších akcích, které nemohly být natočeny statickou kamerou, spolupracovala na realizaci s další umělkyní, v tomto případě se Sylvou Málovou jako kameramankou. Dílo bylo prezentováno opakovaně v projekčních pásmech i v galerijním prostředí, např. KINO PAF. Kapitola I. (Galerie Caesar, Olomouc 24. 6. – 22. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 54 s.


    Eva Jiřička

    Narozena 1979 v Praze, zde rovněž absolvovala studium na Akademii výtvarných umění (Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2000–2006). Mezi lety 2005 a 2006 studovala také na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Práce Evy Jiřičky se v současnosti pohybují mezi několika žánry, zejména mezi videoartem a performance. Její konceptuálně laděna tvorba (vyznačující se dokumentárními a experimentálním postupy) se dotýká zejména témat mezilidských vztahů, společenských norem a hodnot nebo otázky fungování veřejného prostoru.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Jízda je Eva Jiřička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • Grátis punč
    Grátis punč
    Eva Jiřička
    2006

    Akce Grátis punč proběhla 18. prosince 2005 na adventních trzích ve Vídni. Umělkyně Eva Jiřička a Katharina Cibulka, s níž se Jiřička seznámila během studií na Akademii výtvarných umění ve Vídni, se rozhodly na vánočních trzích nabízet tradiční teplý nápoj zdarma. Chtěly tak podrobit zkoušce limity adventního naladění společnosti. Jiřička a Cibulka přišly oblečeny záměrně ve světlých ušankách a kabátech a se záměrem komunikovat co možná nejvlídněji. Ostatní trhovci jejich počínání však agresivně odmítli, protože jim tak umělkyně snižovaly tržbu. Eva Jiřička se také v dalších svých akcích zabývala stereotypy městského chování a komunikace (např. Merkmale, 2007; Projížďka po Bahnhofstrasse, 2008; Zasedací pořádek, 2008 aj.), ale Grátis punč zůstává z hlediska reakcí náhodných účastníků nejvyhrocenější. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 45 s.


    Eva Jiřička

    Narozena 1979 v Praze, zde rovněž absolvovala studium na Akademii výtvarných umění (Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2000–2006). Mezi lety 2005 a 2006 studovala také na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Práce Evy Jiřičky se v současnosti pohybují mezi několika žánry, zejména mezi videoartem a performance. Její konceptuálně laděna tvorba (vyznačující se dokumentárními a experimentálním postupy) se dotýká zejména témat mezilidských vztahů, společenských norem a hodnot nebo otázky fungování veřejného prostoru.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Grátis punč je Eva Jiřička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

Tomáš Kajánek
  • Malinko nakouknout
    Malinko nakouknout
    Tomáš Kajánek
    2020

    Tomáš Kajánek si v díle Malinko nakouknout osvojil podobu známého zpěváka Lila Peepa, jehož náhlá smrt v roce 2017 podnítila veřejnou diskusi ohledně užívání farmaceutik při léčbě psychických poruch. Dílo zachycuje posmrtnou promluvu hudebníka, ve které Peep reflektuje svoji roli v procesu komodifikace duševního zdraví. Pro zpodobnění rappera autor využil technologie deepfake, jež umožňuje digitální vizualizaci osob na základě existujících audiovizuálních záznamů. Snímek byl v Čechách uveden na Přehlídce filmové animace a současného umění PAF Olomouc (2020) a na výstavě Come Over When You're Sober (Galerie U Dobrého pastýře, Brno 2020). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 42 s.


    Tomáš Kajánek

    Narozen 1989 v Praze, zde rovněž studoval v ateliéru Tomáše Vaňka na Akademii výtvarných umění (2012–2018), současně byl členem iniciativy Ateliér bez vedoucího. V roce 2016 absolvoval Mezinárodní letní uměleckou akademii v rakouském Salzburku, v roce 2015 získal VIG Special Invitation v rámci ceny Essl Art Award CEE a zúčastnil se rezidence v nizozemském Rotterdamu. Kajánek pracuje převážně s médiem fotografie, videa a performance. V roce 2018 byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Malinko nakouknout je Tomáš Kajánek. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Radim Labuda
  • Chewing Gum
    Chewing Gum
    Radim Labuda
    2004

    Rané práce Radima Labudy charakterizuje proces pozorování, které může být zaměřeno na okolní dění nebo, díky performativnímu přesahu, na autora samotného. Kamera je pro Labudu prostředkem ke zkoumání okolního světa i k vlastní introspekci. Chewing Gum, neboli trojice videozáznamů performativních sochařských akcí, které spočívaly v modelování žvýkačky v ústech, vytvořil Labuda během své umělecké stáže v San Franciscu v roce 2004, kde dílo také poprvé vystavil (DMS Gallery, SFAI, San Francisco 2004). O dva roky později je prezentoval formou site-specific instalace v pražské galerii Montanelli spolu s japonskou umělkyní působící v San Franciscu Chiko Sato, která dodala autorskou kresbu a balíček žvýkaček. Instalaci dále tvořily tři monitory, na nichž se ve smyčce odvíjela tři videa žvýkačkových skulptur (Torus, Helix, Spiral), kresba a polička určená mimo jiné k odkládání nápojů během vernisáže. Zatímco formální aspekty instalace dodržovaly zvyklosti instalací tohoto typu, její obsah byl zamýšlen především jako humorná parodie klasických forem body artu a performance s odkazem například k dílům Bruce Naumana nebo Mariny Abramovic. Dílo bylo rovněž prezentováno formou projekčního pásma v kině Světozor v rámci projektu Audiovisual (Praha 2006) a na přehlídce českého videoartu na korejském festivalu NEMAF (Soul 2020). Přibližná délka audiovizuálního díla 2–4 minuty.


    Radim Labuda

    Narozen 1976 v Bratislavě na Slovensku, studium absolvoval na Fakultě architektury Slovenské technické univerzity (1995–2000), na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (Ateliér volné tvorby Daniela Fischera, 2000–2001) a na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér intermediální tvorby Miloše Šejna a Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2001–2006). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt v ateliéru Tonyho Labata na San Francisco Art Institute (2004), později získal několik příležitostí k zahraničním rezidenčním pobytům (2012 – Quinta das Pedras, Figueiras, Portugalsko; 2012 – 47 Sedgwick Rd., Londýn; 2011 – Litløy fyr, Vesterålen, Norsko; 2009 – ISCP, New York). Ve své tvorbě se Labuda soustředí především na práci s médiem instalace a videoartu, častými tematickými okruhy jeho konceptuálně založených prací jsou sexualita, otázka identity nebo komplexnější rámce sociálních interakcí. V roce 2005 byl Labuda nominován na Cenu Oskára Čepana, v roce 2008 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. V současnosti se profiluje jako „umělec v post-praxi“ a nadále působí jako člen kolektivu Punctum, který spoluzakládal.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Chewing Gum je Radim Labuda. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Bez názvu
    Bez názvu
    Radim Labuda
    2003

    Video, v němž se dva muži – jeden z nich je v obleku, druhý je nahý – věnují každodenním raním úkonům ve společné koupelně, natočil Radim Labuda jako svou první videoperformance. Ranou tvorbu Radima Labudy charakterizuje zájem o dynamiku partnerských i širších společenských vztahů, o znázornění mocenských vazeb dominance, podřízení, ale i subverze. Znázornění tělesnosti, včetně nahoty, může podle kontextu implikovat sebepřijetí, upřímnost, rozhodnost, stejně jako jindy nedostatečnost či znejistění. Dílo vzniklo u příležitosti kolektivní výstavy Martinů Reloaded kurátorky Kateřiny Fojtíkové (Akademie múzických umění, Sál Bohuslava Martinů, Praha 2003), kde vystavující umělci a umělkyně (Adéla Babanová, Pavla Sceranková, Daniel Pitín, Kateřina Závodová) vytvořili videa na stejný hudební fragment z díla Bohuslava Martinů. Přibližná délka audiovizuálního díla Bez názvu, které autor čistě z praktických důvodů někdy nazýval podle zmíněné výstavy, je 2 minuty.


    Radim Labuda

    Narozen 1976 v Bratislavě na Slovensku, studium absolvoval na Fakultě architektury Slovenské technické univerzity (1995–2000), na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (Ateliér volné tvorby Daniela Fischera, 2000–2001) a na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér intermediální tvorby Miloše Šejna a Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2001–2006). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt v ateliéru Tonyho Labata na San Francisco Art Institute (2004), později získal několik příležitostí k zahraničním rezidenčním pobytům (2012 – Quinta das Pedras, Figueiras, Portugalsko; 2012 – 47 Sedgwick Rd., Londýn; 2011 – Litløy fyr, Vesterålen, Norsko; 2009 – ISCP, New York). Ve své tvorbě se Labuda soustředí především na práci s médiem instalace a videoartu, častými tematickými okruhy jeho konceptuálně založených prací jsou sexualita, otázka identity nebo komplexnější rámce sociálních interakcí. V roce 2005 byl Labuda nominován na Cenu Oskára Čepana, v roce 2008 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. V současnosti se profiluje jako „umělec v post-praxi“ a nadále působí jako člen kolektivu Punctum, který spoluzakládal.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Bez názvu je Radim Labuda. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů
    Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů
    Radim Labuda
    2008

    Snímek Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů představuje část z komplexní instalace, kterou Radim Labuda vytvořil pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2008. V brněnském Domě pánů z Kunštátu vytvořil instalaci o dvou dílech (Tihle a Ten druhý), v níž se zaměřil na téma internetové komunikace a jejího možného zneužití ve prospěch moderního zotročování. Během vernisáže Labuda zosnoval situaci, v níž vystavil pět dobrovolníků svázaných odborníky na bondage. Situaci natočil a po zbytek výstavy nahradil skutečné muže televizními obrazovkami se setříhanými záznamy. Druhá část instalace spočívala v online komunikaci návštěvníků výstavy s filipínským mladíkem, jenž se živil jako internetový prostitut. Narozdíl od pětice svázaných mužů, mu však Labuda platil za jeho čas, během kterého mladík mohl sledovat samotnou událost na vernisáži nebo komunikovat s návštěvníky pomocí web kamery. Umělec záměrně pracoval s napětím mezi blízkým a vzdáleným, fyzickým a virtuálním, čímž zdůraznil odlišné motivace k účasti na tomto sociálním experimentu. Dílo Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů tvoří pět videí o délce 7 minut.


    Radim Labuda

    Narozen 1976 v Bratislavě na Slovensku, studium absolvoval na Fakultě architektury Slovenské technické univerzity (1995–2000), na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (Ateliér volné tvorby Daniela Fischera, 2000–2001) a na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér intermediální tvorby Miloše Šejna a Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2001–2006). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt v ateliéru Tonyho Labata na San Francisco Art Institute (2004), později získal několik příležitostí k zahraničním rezidenčním pobytům (2012 – Quinta das Pedras, Figueiras, Portugalsko; 2012 – 47 Sedgwick Rd., Londýn; 2011 – Litløy fyr, Vesterålen, Norsko; 2009 – ISCP, New York). Ve své tvorbě se Labuda soustředí především na práci s médiem instalace a videoartu, častými tematickými okruhy jeho konceptuálně založených prací jsou sexualita, otázka identity nebo komplexnější rámce sociálních interakcí. V roce 2005 byl Labuda nominován na Cenu Oskára Čepana, v roce 2008 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. V současnosti se profiluje jako „umělec v post-praxi“ a nadále působí jako člen kolektivu Punctum, který spoluzakládal.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Tihle – Sociální situace: pět svázaných mužů je Radim Labuda. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Zdeněk Mezihorák
  • 13. revír
    13. revír
    Zdeněk Mezihorák
    1998

    Trilogie videí Po stopách krve, Spejbl a Hurvínek a 13. revír představuje autorskou revizi útržků televizního vysílání. Pro tyto účely si Mezihorák v roce 1998 zaznamenal jeden kompletní den programu ČT1 na kazetu Hi8. V záznamu později vyhledával krátké fragmenty, které často nesou stopy různých mediálních poškození, nebo zachycují zdánlivě prázdné, či neidentifikovatelné výjevy. Ty sestavoval do takzvaných re-editů, krátkých smyček, jež reflektují stejnou měrou mizanscénu původních filmů i charakter jejich mediálního povrchu. Ačkoliv práce vyvolává dojem digitálního díla, byla vytvořena za pomoci editoru The Fast Video Machine, který pouze digitálně kontroloval dva analogové Hi8 videorekordéry. Z toho také pramení rytmická nestabilita videí, je důsledkem technicky omezeného střihového zařízení. Svými názvy videa odkazují k původním filmovým dílům Po stopách krve (režie Petr Schulhoff, 1970), 13. revír (režie Martin Frič, 1946) a k seriálu Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka (režie Libuše Koutná, 1972). Spíše než o jejich cílené revize je jejich výběr důsledkem náhodného objevení v nepřetržitém toku televizního programu. Práce byly vytvořeny během studia na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Snímek 13. revír byl prezentován například na výstavě Snížený rozpočet (Mánes, Praha 1997–1998) nebo na online výstavě Nová vlna (Národní filmový archiv, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 38 s.


    Zdeněk Mezihorák

    Narozen 1969 v Kyjově, mezi lety 1992–1999 absolvoval studium na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (Ateliér VMP, vedoucí Tomáš Ruller). Pro práci Zdeňka Mezihoráka je příznačný zájem o nalezený materiál. Často využíval záznamy televizního vysílání, z nichž vyvtářel alternativní sestřihy, či jinak upravené autorské verze. V řadě případů jde o rapidmontáže několika opakujících se políček videa. Tyto postupy využíval pro dekonstrukci původní dramatické struktury, ale i jako mechanismus aktivace povrchu média a zdůraznění jeho fyzických kvalit a poškození, jako jsou nečistoty a poškození filmu, nebo chyby a výpadky videozáznamu. Tím, co je rozkládáno, je původní jazyk média (odkazující na předchozí Mezihorákovo setkání s lingvistikou během studia češtiny) i konkrétního komunikačního kanálu (televizního vysílání). V dalších videích pak Mezihorák autorsky přetvářel i další aspekty filmových předloh, například zvukovou stopu a podtitulky. Společně s Filipem Cenkem patřil k prvním tvůrcům, kteří v 90. letech začali využívat digitální systémy pro střih videa. Nejprve to byl tehdy trh uvedený hybridní editor The Fast Video Machine, který počítačově kontroloval střihové funkce Hi8 rekordérů, později první verze software After Effects. Jeho práce v době vzniku nebyly zamýšleny pro vystavování v galeriích, na výstavách byly ve své době prezentovány z podnětu kurátorů. Od roku 2000 se zabývá vývojem počítačových her, mj. spolupracuje s Amanita Design (např. Creaks, 2020).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu 13. revír je Zdeněk Mezihorák. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Spejbl a Hurvínek
    Spejbl a Hurvínek
    Zdeněk Mezihorák
    1998

    Trilogie videí Po stopách krve, Spejbl a Hurvínek a 13. revír představuje autorskou revizi útržků televizního vysílání. Pro tyto účely si Mezihorák v roce 1998 zaznamenal jeden kompletní den programu ČT1 na kazetu Hi8. V záznamu později vyhledával krátké fragmenty, které často nesou stopy různých mediálních poškození, nebo zachycují zdánlivě prázdné, či neidentifikovatelné výjevy. Ty sestavoval do takzvaných re-editů, krátkých smyček, jež reflektují stejnou měrou mizanscénu původních filmů i charakter jejich mediálního povrchu. Ačkoliv práce vyvolává dojem digitálního díla, byla vytvořena za pomoci editoru The Fast Video Machine, který pouze digitálně kontroloval dva analogové Hi8 videorekordéry. Z toho také pramení rytmická nestabilita videí, je důsledkem technicky omezeného střihového zařízení. Svými názvy videa odkazují k původním filmovým dílům Po stopách krve (režie Petr Schulhoff, 1970), 13. revír (režie Martin Frič, 1946) a k seriálu Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka (režie Libuše Koutná, 1972). Spíše než o jejich cílené revize je jejich výběr důsledkem náhodného objevení v nepřetržitém toku televizního programu. Práce byly vytvořeny během studia na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Snímek Spejbl a Hurvínek byl prezentován například na výstavě Snížený rozpočet (Mánes, Praha 1997–1998). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 34 s.


    Zdeněk Mezihorák

    Narozen 1969 v Kyjově, mezi lety 1992–1999 absolvoval studium na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (Ateliér VMP, vedoucí Tomáš Ruller). Pro práci Zdeňka Mezihoráka je příznačný zájem o nalezený materiál. Často využíval záznamy televizního vysílání, z nichž vyvtářel alternativní sestřihy, či jinak upravené autorské verze. V řadě případů jde o rapidmontáže několika opakujících se políček videa. Tyto postupy využíval pro dekonstrukci původní dramatické struktury, ale i jako mechanismus aktivace povrchu média a zdůraznění jeho fyzických kvalit a poškození, jako jsou nečistoty a poškození filmu, nebo chyby a výpadky videozáznamu. Tím, co je rozkládáno, je původní jazyk média (odkazující na předchozí Mezihorákovo setkání s lingvistikou během studia češtiny) i konkrétního komunikačního kanálu (televizního vysílání). V dalších videích pak Mezihorák autorsky přetvářel i další aspekty filmových předloh, například zvukovou stopu a podtitulky. Společně s Filipem Cenkem patřil k prvním tvůrcům, kteří v 90. letech začali využívat digitální systémy pro střih videa. Nejprve to byl tehdy trh uvedený hybridní editor The Fast Video Machine, který počítačově kontroloval střihové funkce Hi8 rekordérů, později první verze software After Effects. Jeho práce v době vzniku nebyly zamýšleny pro vystavování v galeriích, na výstavách byly ve své době prezentovány z podnětu kurátorů. Od roku 2000 se zabývá vývojem počítačových her, mj. spolupracuje s Amanita Design (např. Creaks, 2020).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Spejbl a Hurvínek je Zdeněk Mezihorák. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Po stopách krve
    Po stopách krve
    Zdeněk Mezihorák
    1998

    Trilogie videí Po stopách krve, Spejbl a Hurvínek a 13. revír představuje autorskou revizi útržků televizního vysílání. Pro tyto účely si Mezihorák v roce 1998 zaznamenal jeden kompletní den programu ČT1 na kazetu Hi8. V záznamu později vyhledával krátké fragmenty, které často nesou stopy různých mediálních poškození, nebo zachycují zdánlivě prázdné, či neidentifikovatelné výjevy. Ty sestavoval do takzvaných re-editů, krátkých smyček, jež reflektují stejnou měrou mizanscénu původních filmů i charakter jejich mediálního povrchu. Ačkoliv práce vyvolává dojem digitálního díla, byla vytvořena za pomoci editoru The Fast Video Machine, který pouze digitálně kontroloval dva analogové Hi8 videorekordéry. Z toho také pramení rytmická nestabilita videí, je důsledkem technicky omezeného střihového zařízení. Svými názvy videa odkazují k původním filmovým dílům Po stopách krve (režie Petr Schulhoff, 1970), 13. revír (režie Martin Frič, 1946) a k seriálu Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka (režie Libuše Koutná, 1972). Spíše než o jejich cílené revize je jejich výběr důsledkem náhodného objevení v nepřetržitém toku televizního programu. Práce byly vytvořeny během studia na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Snímek Po stopách krve byl prezentován například na výstavě Snížený rozpočet (Mánes, Praha 1997–1998) nebo na online výstavě Nová vlna (Národní filmový archiv, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 57 s.


    Zdeněk Mezihorák

    Narozen 1969 v Kyjově, mezi lety 1992–1999 absolvoval studium na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (Ateliér VMP, vedoucí Tomáš Ruller). Pro práci Zdeňka Mezihoráka je příznačný zájem o nalezený materiál. Často využíval záznamy televizního vysílání, z nichž vyvtářel alternativní sestřihy, či jinak upravené autorské verze. V řadě případů jde o rapidmontáže několika opakujících se políček videa. Tyto postupy využíval pro dekonstrukci původní dramatické struktury, ale i jako mechanismus aktivace povrchu média a zdůraznění jeho fyzických kvalit a poškození, jako jsou nečistoty a poškození filmu, nebo chyby a výpadky videozáznamu. Tím, co je rozkládáno, je původní jazyk média (odkazující na předchozí Mezihorákovo setkání s lingvistikou během studia češtiny) i konkrétního komunikačního kanálu (televizního vysílání). V dalších videích pak Mezihorák autorsky přetvářel i další aspekty filmových předloh, například zvukovou stopu a podtitulky. Společně s Filipem Cenkem patřil k prvním tvůrcům, kteří v 90. letech začali využívat digitální systémy pro střih videa. Nejprve to byl tehdy trh uvedený hybridní editor The Fast Video Machine, který počítačově kontroloval střihové funkce Hi8 rekordérů, později první verze software After Effects. Jeho práce v době vzniku nebyly zamýšleny pro vystavování v galeriích, na výstavách byly ve své době prezentovány z podnětu kurátorů. Od roku 2000 se zabývá vývojem počítačových her, mj. spolupracuje s Amanita Design (např. Creaks, 2020).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Po stopách krve je Zdeněk Mezihorák. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Marian Palla
  • Větev – Prorážení televize větví
    Větev – Prorážení televize větví
    Marian Palla, Petr Váša
    1994

    Záznam akce Petra Váši a Mariana Pally vznikl v době jejich společného působení v Ateliéru intermediální tvorby. Poté, co vedení ateliéru po Radku Pilařovi převzal Tomáš Ruller, rozšířila se charakteristika oboru o multimediální performance, na jejíž výuce se podíleli právě Palla s Vášou. Akcí Větev oba pedagogové-umělci, s nepřehlédnutelnou dávkou ironie, popsali napětí mezi využíváním nových médií a živou akcí. Ve snímku vstávají od svých pracovních stolů, aby za použití vrtačky instalovali utrženou větev do zapnutého televizního přijímače. Na obrazovce je možné rozeznat původní televizní vysílání: záznam z koňských dostihů, animovaný film pro děti, koncert rockové kapely. Obraz i zvuk záznamu akce mají přiznaně nízkou kvalitu a doplňují je ještě titulky: “Prorážení televize větví” a “Litujeme zdroje elektronického obrazu zraňované a trpící přírodu”. Záznam akce natočila jejich tehdejší ateliérová kolegyně a umělkyně Jennifer de Felice. Dílo bylo uvedeno na výstavě Český obraz elektronický – vnitřní zdroje (1994, Mánes). Přibližná délka audiovizuálního díla je 11 minut.


    Marian Palla

    Narozen 1953 v Košicích na Slovensku, v letech 1970–1975 studoval na Státní konzervatoři v Brně. Později absolvoval rovněž Ateliér multimédia, koncept, environment na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně, kde od roku 1994 působí jako asistent a docent. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se věnuje také literární tvorbě a publicistice.


    Petr Váša

    Narozen 1965 v Brně, v letech 1983–1988 zde studoval Vědu o výtvarném umění (Masarykova univerzita). V Brně působil rovněž pedagogicky a to na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického (zejména v Ateliéru intermediální a digitální tvorby) a na Janáčkově akademii múzických umění. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se dlouhodobě věnuje také hudbě a projektu fyzického básnictví.

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Větev – Prorážení televize větví jsou Marian Palla a Petr Váša. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorům náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autorů.

Niké Papadopulosová
  • Studna
    Studna
    Niké Papadopulosová
    1996

    Bakalářský film Niké Papadopulosové s názvem Studna inspirovala stejnojmenná skladba hudební skupiny J.A.R a kultovní epizoda z normalizačního seriálu 30 případů majora Zemana. Videoklip je tvořen prolínáním animovaných a hraných sekvencí, na kterých autorka úzce spolupracovala s členy kapely. Animované části filmu vznikly přetvořením záběrů z původního seriálu za použití technologie VIDOX, jež autorka ručně pomalovala a následně znovu nasnímala. Z původního hororového námětu tak vznikl humorný pastiš, jehož dynamiku podtrhuje rychlý střih a improvizovaná vystoupení členů kapely J.A.R. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 30 s.


    Niké Papadopulosová

    Narozena 1972, v 90. létech absolvovala studium animace, režie a multimediální tvorby na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (vedoucí: Stanislav Miler, Věra Geislerová, Lucie Svobodová). Její film Panenky a muži získal hlavní cenu na Festivalu FAMU (kategorie multimediální tvorba). V průběhu let působila na různých pozicích v oblasti televizní tvorby a produkce.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Studna je Niké Papadopulosová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Polednice
    Polednice
    Niké Papadopulosová
    1999

    Námětem absolventského filmu Niké Papadopulosové Polednice je balada ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena. Autorka se vyhýbá ilustrativnímu zpracování klasického námětu a představuje jeho současnou interpretaci, k čemuž využívá progresivní digitální technologie. Herečka Monika Načeva se v roli matky nezbedného dítěte pohybuje ve virtuálním prostředí futuristické kuchyně, kde se vyrovnává s volbou mezi mateřskými povinnostmi a zábavou virtuálního světa. V kontrastu s fantaskní scénografií a hudbou Jana P. Muchova recituje tradiční znění balady herečka Jaroslava Adamová. Na výrobě filmu se podílel profesionální filmový štáb složený z kameramana Asena Šopova, zvukaře Ondřeje Ježka či producenta Martina Kořínka, postprodukce díla byla realizována v grafickém studiu televize Nova. Film byl uveden v České televizi v rámci pořadu Starty či na festivalu Entermultimediale (Praha, 2000). Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min.


    Niké Papadopulosová

    Narozena 1972, v 90. létech absolvovala studium animace, režie a multimediální tvorby na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (vedoucí: Stanislav Miler, Věra Geislerová, Lucie Svobodová). Její film Panenky a muži získal hlavní cenu na Festivalu FAMU (kategorie multimediální tvorba). V průběhu let působila na různých pozicích v oblasti televizní tvorby a produkce.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Polednice je Niké Papadopulosová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Michal Pěchouček
  • Zrzavý film
    Zrzavý film
    Michal Pěchouček
    2007

    Michal Pěchouček vytvořil snímek Zrzavý film pro retrospektivu malíře Jana Zrzavého, která se konala v prostorách pražské Národní galerie v roce 2007. Autor vycházel z černobílých archivních záběrů, (dokumentární film Jan Zrzavý, 1963; režie Zdeněk Kubeček), na nichž se zestárlý malíř jde poklonit na Slavín k hrobu literáta Julia Zeyera, jehož tvorbu hluboce obdivoval. Dokumentární pasáže Pěchouček doplnil o poeticky laděnou hranou část, která zachycuje hřbitovem se procházejícího mladíka, představujícího vzpomínku na malířovo mládí. Snímek je tak možné považovat nejen za aktualizaci odkazu autora, který se po celý život vyrovnával s homosexualitou, ale také za Pěchoučkovo intimní vyznání a projev uznání tvůrčí i lidské stránce Zrzavého osoby. Kromě zmíněné retrospektivní výstavy bylo dílo zařazeno na DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009) a Kdo se směje: Umění o světě umění (Edice VIDA 4, Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze, Praha 2013). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 43 s.


    Michal Pěchouček

    Narozen 1973 v Duchcově, v letech 1991–1993 studoval Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze a v letech 1993–1999 absolvoval studium na Akademii výtvarných umění (v ateliérech Jiřího Lindovského a Jiřího Davida). V roce 2003 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, od roku 2006 působil jako kurátor galerie 35m2. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se věnuje také divadelní tvorbě. Pěchouček v současnosti působí rovněž pedagogicky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Zrzavý film je Michal Pěchouček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Přestávka
    Přestávka
    Michal Pěchouček
    2005

    Název krátkého videa Michala Pěchoučka vychází z anglického slova „playtime”, které označuje malou školní přestávku. V této návaznosti snímek představuje krátký příběh ze školního prostředí, který je v určité rovině zároveň volnou parafrází Balthusova obrazu Děti. I když bez jednoznačně uchopitelné pointy, video Přestávka je typickým příkladem jedné z vrstev Pěchoučkovy audiovizuální tvorby, která se vyznačuje důrazem na formální skladbu a stylizaci pracující s geometrickým členěním či fragmentací obrazu (dalšími z této řady jsou např. videa Pater noster a Fairy tale). Video bylo uvedeno na výstavách Michal Pěchouček: Osobní vlak (Galerie Jiří Švestka, Praha 2006) a Michal Pěchouček: Playtime (Galerie Brno, Brno 2006). Dílo bylo zařazeno také do DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 13 min 10 s.


    Michal Pěchouček

    Narozen 1973 v Duchcově, v letech 1991–1993 studoval Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze a v letech 1993–1999 absolvoval studium na Akademii výtvarných umění (v ateliérech Jiřího Lindovského a Jiřího Davida). V roce 2003 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, od roku 2006 působil jako kurátor galerie 35m2. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se věnuje také divadelní tvorbě. Pěchouček v současnosti působí rovněž pedagogicky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Přestávka je Michal Pěchouček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Sběratel
    Sběratel
    Michal Pěchouček
    2003

    Videoperformance Sběratel navazuje na stejnojmenný cyklus dvaceti šesti maleb (olej na plátně, 105 x 125 cm), který Michal Pěchouček připravil v roce 2003 pro svou samostatnou výstavu v Moravské galerii v Brně. Cyklus svou povahou připomínal obrazový storyboard, který odkrýval příběh postupující od detailních záběrů rostlin a nemocničního prostředí, přes policejní výslech mužského protagonisty, až po záběr na plovoucí plachetnici a portrét zdravotní sestry, evokující tvorbu Vincenta van Gogha, na jehož Slunečnice Pěchouček odkazoval v zadním obrazovém plánu. V navazující performance, již na kameru v umělcově garsonce zaznamenal konceptuální umělec Zbyněk Baladrán, pak Pěchouček vystupoval v pozici autora, který tyto obrazy předvádí fiktivnímu sběrateli, a tak postupně tento příběh skládá do narativního celku. Základní rytmus pohybu byl přitom dán hudebním podkladem z Hitchcockova filmu Psycho od Bernarda Herrmanna, který byl rovněž součástí výchozí brněnské instalace. V této podobě byla videoperformance prezentována např. na výstavách Ostrovy odporu, (Národní galerie, Praha 2012), FILM. Directed by artists (Nitrianska galéria 2012-2013), Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň 2012; Galerie výtvarného umění, Ostrava 2014), nebo Iluze malby (Projektor - online galerie pohyblivého obrazu GHMP 2018). Kromě výstav bylo dílo zařazeno také do DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 26 s.


    Michal Pěchouček

    Narozen 1973 v Duchcově, v letech 1991–1993 studoval Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze a v letech 1993–1999 absolvoval studium na Akademii výtvarných umění (v ateliérech Jiřího Lindovského a Jiřího Davida). V roce 2003 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, od roku 2006 působil jako kurátor galerie 35m2. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se věnuje také divadelní tvorbě. Pěchouček v současnosti působí rovněž pedagogicky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Sběratel je Michal Pěchouček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Cesta do školy
    Cesta do školy
    Michal Pěchouček
    2000

    Ve svém raném snímku Cesta do školy navazuje Michal Pěchouček na svou předešlou tvorbu a vytváří experimentální koláž převážně barevných fotografií (pohlednic), které v daném sledu představují ironický příběh ze školního prostředí. Pěchouček v něm vystupuje v roli nového vzorného žáka, který se snaží uchránit svou písemnou práci před opisováním spolužačky. Když spolužačka nepřestává, Pěchouček se na ní začne vrhat. V tuto chvíli sled fotografií střídá hraná pasáž zachycující kárající učitelku a následnou uraženou reakci žáka, která vede až k jeho odchodu z vyučování. Krátký snímek končí záběry rezignovaného Pěchoučka, jenž si v záchvěvu vzteku zapaluje cigaretu a propadá stinným stránkám života ve velkém městě. Snímek byl prezentován na výstavách Michal Pěchouček, Sláva Sobotovičová: Život jí sluší (Galerie Jelení, Praha 2000) a Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň, 2012; Galerie výtvarného umění v Ostravě, Ostrava, 2014). Kromě výstav bylo dílo zařazeno také do DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 59 s.


    Michal Pěchouček

    Narozen 1973 v Duchcově, v letech 1991–1993 studoval Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze a v letech 1993–1999 absolvoval studium na Akademii výtvarných umění (v ateliérech Jiřího Lindovského a Jiřího Davida). V roce 2003 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, od roku 2006 působil jako kurátor galerie 35m2. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se věnuje také divadelní tvorbě. Pěchouček v současnosti působí rovněž pedagogicky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Cesta do školy je Michal Pěchouček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Sběratel – Detail
    Sběratel – Detail
    Michal Pěchouček
    2003

    Audiovizuální dílo Sběratel - Detail se skládá z původní videoperformance Michala Pěchoučka s názvem Sběratel a z její varianty, která v detailu zachycuje skládající se obrazový příběh z frontálního pohledu. I když snímek následuje stejný rytmus jako předcházející performance (vycházející z hudebního podkladu Hitchcockova filmu Psycho), postava prezentujícího umělce v něm přítomna není. Video bylo zřejmě natočeno přímo v době konání Pěchoučkovy výstavy v Moravské galerii v Brně, pro kterou byl výchozí obrazový cyklus původně sestaven. Kromě této výstavy není známa žádná další veřejná prezentace tohoto snímku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 14 min 43 s.


    Michal Pěchouček

    Narozen 1973 v Duchcově, v letech 1991–1993 studoval Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze a v letech 1993–1999 absolvoval studium na Akademii výtvarných umění (v ateliérech Jiřího Lindovského a Jiřího Davida). V roce 2003 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, od roku 2006 působil jako kurátor galerie 35m2. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se věnuje také divadelní tvorbě. Pěchouček v současnosti působí rovněž pedagogicky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Sběratel – Detail je Michal Pěhouček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

Radek Pilař
  • Velká dětská symfonie
    Velká dětská symfonie
    Radek Pilař
    1985 – 1990

    Na Velké dětské symfonii pracoval Pilař průběžně v letech 1985-1991. Obrazová skladba na motivy Rombergovy stejnojmenné kompozice je součástí cyklu Musica Picta realizovaného pro vydavatelství Supraphon. Video existuje v různých stopážích a v několika různě datovaných verzích. Je rámováno sekvencí v zámecké zahradě, kde několik hudebních nástrojů ožívá poté, co se u nich objeví hudebníci v historických kostýmech. Hudba uvádí do pohybu květiny, loutky, hračky, listy a hudební nástroje. Závěrem se děj vrací do zámecké zahrady, kde se vše opět zastavuje a hudebníci se objevují v civilním oblečení. Pilař zde využívá množství trikových postupů, stop-motion animace, pixilace, klíčování a barevné korekce. Nejstarší verze videa z roku 1985 (s názvem Bernhard Heinrich Romberg – Kindersymphonie op. 62, Rondo) neobsahuje hrané scény, je založena na animovaných kolážích a asamblážích a zpracovává pouze závěrečnou část skladby. Novější varianta datovaná 1990 obsahuje některé shodné obrazové části, doplněny jsou záběry s herci, loutky a hudební nástroje (toto video obrazově zpracovává celou skladbu). Z této verze byla později sestřižena krátká ukázka spojující úvodní scénu zámecké zahrady s obrazovou koláží podzimního listí. Pilař s finálním dílem dále experimentoval. V další, pravděpodobně nepublikované verzi, využil obrazové efekty posterizace, barevných rámečků a děleného obrazu. Přibližná délka původní verze díla jsou 4 min, přibližná délka alternativní verze díla je 15 min 50 s. Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Musica Picta – Čas tance
    Musica Picta – Čas tance
    Radek Pilař
    1989

    Animovaný film na hudbu Smyčcového kvartetu F Dur Antonína Dvořáka. Malá dívka si v dětském pokoji vystřihuje papírové loutky. Začne si s nimi hrát, loutky ožijí a tanči. V závěru usínají a stejně tak i dítě v pokoji. Pilař tímto způsobem zarámoval vybrané materiály z ploškové animace Ako sa kreslí pieseň (1985), jednoho z dílů seriálu Pozrite sa, který v letech 1983-1985 režíroval pro Československou televizi v Bratislavě. Ve videu Čas tance do materiálu původního filmu zasáhl jen minimálně, na několika místech je obraz ve dvou vrstvách přes sebe, nebo se prolíná s identickými papírovými loutkami v dětském pokoji. Kromě delší verze v trvání celé Dvořákovy skladby je dochována i zkrácená verze videa pod názvem A time to dance. Přibližná délka původní verze audiovizuálního díla 3 min 19 s. Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Grafika podzimu
    Grafika podzimu
    Radek Pilař
    1985

    Video Grafika podzimu zachycuje Pilařovy litografie umístěné v podzimní přírodě. Jde mimo jiné o práce z cyklu Podzim (1982). Ty jsou doplněny o záběry listí a trávy, některé z grafik visí ve větvích nebo plující na hladině jezera. V závěrečném titulku Pilař tento formát označuje jako „integra art“, spojení grafiky, videa a hudby. Na několika profilových videokazetách práce tohoto typu Pilař označuje popiskem „Video music relax“. Grafika podzimu je natočena jen v domácích podmínkách, zřejmě na formát Betamax. Pravděpodobně nebyla nikdy veřejně uvedená. Snímek předznamenává cyklus Musica Picta, v němž autor realizoval svou představu hudebního videa v profesionálních podmínkách vydavatelství Supraphon. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 8 s.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Grafika podzimu jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Malování do vzduchu
    Malování do vzduchu
    Radek Pilař
    1965 – 1990

    Krátký rodinný film natočený v barokním areálu Skalka v Mníšku pod Brdy s rodinou básníka Václava Fišera. Film byl později doplněn o barevné malby na povrch pásu, které korespondují s kompozicí a pohybem postav. Muž maluje štětcem do vzduchu barevné objekty. Ty létají, dívka jeden z nich chytá do rukou, jedno z dětí se samo mění na barevné skvrny, opět se zhmotní a barvy nakonec končí uzavřeny v plechovce. Bezejmenný 16mm film z roku 1965 byl v roce 1984 reprodukován jako videoscreener na formátu Betamax a doplněn hudbou skupiny Supertramp (Child of Vision, 1979) a titulkem Filmová skica 1965. Pravděpodobně na přelomu 80. a 90. let tento materiál Pilař dále zpomaloval a trikově upravoval s využitím efektu obrazové mřížky. V této podobě byl film uveden po roce 1990, z této verze pochází i fotosky v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Mezi další nezveřejněné experimenty s materiálem patří pokusy s přetáčením z CRT monitoru a s efektem motion trail. Snímek byl veřejně prezentován například na výstavních prohlídkách Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), Experimental Cinema in Eastern Europe: Medium Experiments, Film & Video (Logan Center, Chicago 2016), Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021), nebo na festivalech TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012), BAM, Shorts IV – Medium Experiments: From Film to Video (New York 2015), či na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2016 a 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla jsou 2 min.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Malování do vzduchu jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • The Time
    The Time
    Radek Pilař
    1983

    Animovaný film The Time natočil Pilař v roce 1983 ve pro IVOS Film & Video Stockholm. Jedná se o jeden z pěti filmů realizovaných ve Švédsku v letech 1983–1984. Základní techniky filmu korespondují s Pilařovým programem poetizující animace objektů. The Time je hrou oživlých loutek, předmětů, materiálů a přírodnin sestavujících se a pomocí stop-motion animace do zoomorfních a antropomorfních tvarů. Záběry ze snímku byly použity v televizním filmu Kouzlo úsměvu (režie Jana Michajlová, Československá televize, Praha 1980). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 21 s.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu The Time jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Zrcadlo času
    Zrcadlo času
    Radek Pilař
    1985 – 1992

    Video Zrcadlo času je jedním z prvních Pilařových pokusů o syntetickou skladbu. V sérii videí, která později vyústila v supraphonský cyklus Musica Picta, usiloval o propojení hudby a obrazu jako nového multimediálního tvaru, který někdy nazýval „video integra art“. Analogii hudby hledal zejména v proměnách přírody a počasí. V okolí Jarkovického rybníka zachytil vodní hladiny, suché listí, své vlastní grafiky a krajinu v různých ročních obdobích. Svým charakterem video odpovídá Grafice podzimu (1985), je možné, že je pro něj využít identický obrazový materiál. Zrcadlo času bylo později plánováno jako součást VHS edice Musica Picta (konec 80. let). Původně šlo o obrazovou skladbu na motivy autorské hudby Miroslava Vitouše. Protože Vitoušova hudba nebyla v té době z politických důvodu publikovatelná, Pilař video upravil na autorskou hudbu Michala Pavlíčka a Michaela Kocába s nimiž se seznámil při práci na animovaných filmech v hudebním studiu Elektrovox. Dílo existuje ve dvou verzích. První vznikla v polovině 80. let na formátu Betamax a tvoří ji sestřih kamerových záznamů doplněný hudbou. Tato verze byla prezentována jako součást multimediální instalace Zpráva o stavu vod na českých tocích uvedené na výstavě Den videa (Praha 1989). V 90. letech Pilař video dále přepracoval a doplnil 3D animací, titulky a výrazným bílým rámečkem. Tato verze byla poté prezentována společně s cyklem Musica Picta. Přibližná délka audiovizuálního díla je 10 min.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Zrcadlo času jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Abstraktní animace ze 60. let
    Abstraktní animace ze 60. let
    Radek Pilař
    60. léta

    Dvě cívky 16mm materiálu malované štětcem přes průhledný, částečně seškrábaný obraz (dětský loutkový televizní pořad), vytvořil Radek Pilař kolem roku 1963 inspirován filmy Normana McLarena. Částečně jde o volnou gestickou malbu napříč okénky filmu, jinde je zřejmá animace barevných skvrn a čar. Film byl vytvořen na hudbu skupiny Modern Jazz Quartet (konkrétní skladba neznámá), avšak bez přímé synchronizace zvuku a obrazu. Třetí cívka obsahuje jednoduché animace vyškrabované do podložky nevyvolaného černobílého negativu. Filmy byly v 60. letech prezentovány pouze úzkému okruhu návštěvníků Pilařova ateliéru. Neměly název, nejsou opatřeny zaváděcím pásem a titulky, v pozdějších letech byly využívány v jiných dílech i v různé orientaci a směru promítání cívky. Kolem roku 1984 Pilař materiály využil pro videoexperimenty na formátu Betamax, z nichž později vznikla videopráce uváděná jako „Barvy”, nebo „Barvy, 1965”. Pod tímto názvem byl kolem roku 2020 několikrát uveden i první díl barevného 16mm materiálu. Kromě toho existuje z poloviny 80. let řada videozáznamů, v nichž Pilař experimentuje s další animací ručně vyškrábanou na film (především základní geometrické obrazce), která se však na filmovém materiálu nedochovala. Datace těchto materiálu nelze přesvědčivě potvrdit a je i možné, že jde o filmy vytvořené na animačních dílnách, které Pilař vedl.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Pinup
    Pinup
    Radek Pilař
    1963 – 1990

    Černobílou animaci časopiseckých výstřižků natočil Pilař na formát 16 mm kolem roku 1963 (v některých zdrojích uvedeno 1961). Jde o experimentální animovanou koláž, v níž jsou postupně rozkládány obrázky dívek z módních časopisu (tzv. pin-up modely). Ve filmu je také využít princip Pilařem navržené techniky destrukční animace, postupu, během kterého destruoval animované materiály během natáčení. Zde jde o trhání papíru, polévání kapalinami, barvami, v několika místech je natočený filmový pás barevně přemalován. V roce 1984 Pilař z původního 16mm materiálu pořídil screener na formátu Betamax promítaný na krajku, list, kresbu oka a další povrchy (animační materiály typické pro jeho film The Time z roku 1983). Ten je doplněn titulkem Pinup 1961 a hudbou skupiny The Residents (The Evil Disposer, 1982). V této podobě byl film uváděn veřejně po roce 1984. K materiálu se Pilař vrátil kolem roku 1990, kdy jej používal v různých nezveřejněných experimentech s obrazovými triky. Například jej spojil technikou klíčování se záběry z filmu V jablíčku vidí panenka (1984), nebo přetočil znovu kamerou z CRT monitoru a doplnil o efekty obrazové mřížky. Snímek byl recentně prezentován například v rámci projekce v Galerii Restart (Praha 2013), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), nebo na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla jsou 4 min.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Pinup jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Yes No Yes
    Yes No Yes
    Radek Pilař
    1992

    Yes No Yes bylo posledním videoartovým dílem Radka Pilaře. Představuje završení jeho programu multimediální malby – průniku malířství a videoartu, který sám nazýval „totální malba“, nebo „video integra art“. Spojují se zde různé animační postupy známé z předešlé tvorby s nově natočenými materiály. Na nich zachytil především instalaci Přímá cesta (1992) Josky Skalníka v Nové síni v Praze. Ve filmu vystupuje i sám Joska Skalník. Dílo je reminiscencí na politické změny po roce 1989, například odkazem na ikonické revoluční gesto „véčka“, nebo úryvky z dobového televizního zpravodajství. Jeho hlavním tématem je ambivalence lidského rozhodování ve složitých podmínkách normalizace 80. let, nepřímo odkazuje na Skalníkovo přiznání ke spolupráci s StB v roce 1992. Snímek byl veřejně prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), na prohlídce ARCO (Madrid 1993) nebo na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 9 min 25 s.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Yes No Yes jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Musica Picta – Čas radování
    Musica Picta – Čas radování
    Radek Pilař
    1985 – 1991

    Čas radování vznikl jako hudební video na motivy Čtvera ročních období Antonia Vivaldi. Video je složené z obrazů evokujících jaro, rozkvět, zrození a velikonoční tradice. Využity jsou zde různé výtvarné a mediální techniky: záznamy malby, herecké akce, kostýmy, stop-motion animace a další triky. Výrazným prvkem jsou herecké vstupy Borise Hybnera a dalších klaunů. Estetika videa vychází z předchozích studií Zrcadlo času (1985) a Grafika podzimu (ca. 1985). První verze videa vznikla krátce po roce 1985, uložená verze představuje finální variantu bez větších zásahů publikovanou v roce 1991. Kromě toho Pilař využíval první verzi videa pro experimenty s trikovými postupy. Z roku 1990 tak pochází nepublikovaná varianta označená jako Čas radosti (Time of Mirth), kde je na původní materiál aplikován efekt posterizace a děleného obrazu. Přibližná délka původní verze audiovizuálního díla je 4 min 13 s. Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Musica Picta – Čas veselosti
    Musica Picta – Čas veselosti
    Radek Pilař
    1989 – 1991

    V hudebním videu Čas veselosti (na Simple symphony Benjamina Brittena) Pilař navazuje na dřívější díl Musicy Picty Čas radování. Opět se zde zjevují klauni (Boris Hybner a Markéta Šebesťáková), tentokrát v roli komických hudebníků. Na začátku videa přichází chlapec na koncert, nejprve se nudí, ale vzápětí je zaujatý nešikovnou hrou klaunů a prstovými loutkami s miniaturními nástroji. Koncert končí komickými pády a aplausem. Video bylo dokončeno na konci 80. let, uložená verze je s minimálními úpravami publikována v roce 1991 v katalogu Bohemia Video Art. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 20 s. Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Slovo
    Slovo
    Radek Pilař
    80. léta

    Studie Slovo vznikla improvizovaně ve druhé polovině 80. let se zapojením návštěvy přátel v bytě Pilařových. Sestává z několika záběrů, v nichž různí mluvčí ilustrují vybraná slova jednoduchou akcí – pravda ukazováčkem na ústech, štěstí hrací kostkou v ústech, a podobně. Jde o soukromou studii, v níž Pilař neformálně testoval zcela nový způsob vyjadřování – svým charakterem spíše konceptuální. Ten byl odlišný od vyjadřování výtvarného, které mu bylo dlouhodobě vlastní. Video bylo natočeno původně na analogový videoformát, dochovaná verze je zdigitalizována z formátu Digital Betacam. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 49 s.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Slovo jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Čas zkoušky
    Čas zkoušky
    Radek Pilař
    1990

    Výtvarně zpracovaný záznam zkoušky před koncertem Ireny a Vojtěcha Havlových. Záběry hudebníků a klášterního interiéru jsou na několika místech doplněny fotografiemi z demonstrací v roce 1989. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 40 s.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Čas zkoušky jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Musica Picta – Hodina slavnosti
    Musica Picta – Hodina slavnosti
    Radek Pilař
    1987 – 1991

    Hudební video Hodina slavnosti na motivy Římských slavností Ottorina Respighi je podobně jako další části Musicy Picty založeno na kontrastu neživých věcí uváděných do chodu lidskými aktéry. Na začátku sledujeme opuštěný zábavní park. V něm se objevují děti a atrakce se dávají samočinně do pohybu stejně jako sladkosti, které děti v průběhu videa konzumují. Proběhne slavnost, děti mizí a park se opět zastavuje. K oživení věci je využito především klíčování herců na pozadí, pixilace a stop-motion animace. Ve videu jako jedno z dětí účinkuje i Pilařova dcera Marina. Video vzniklo kolem roku 1987, uchovaná verze byla s minimálními zásahy publikována v roce 1991. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s. Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Musica Picta – Minuty strachu
    Musica Picta – Minuty strachu
    Radek Pilař
    kolem 1990

    V hudebním videu Minuty strachu (na Pendereckého Tryznu na paměť obětí Hirošimy) Pilař staví dětské hry do kontrastu k pocitům ohrožení atomovou válkou. Na začátku vychází ze školy skupina dětí, jejich hra s míčem je přerušena a osamělý chlapec se ocitá v tísnivém prostředí sídliště 80. let. V něm se opakují motivy odpočítávání času, rozpadu věcí a surreálné proměny prostoru – za dveřmi bytu se objevuje vodopád nebo schody metra. Je zde i pro jeho tvorbu typické oživení světa neživých předmětů, nad nimiž lidský aktér ztrácí kontrolu. Video končí opětovným návratem k normálnímu běhu věcí. Pilař ve videu využívá jednoduché kreslené animace technikou klíčování vložené do záběrů architektury, dále stop-motion triky a jednoduchou stylizaci s pomocí posterizace. Video bylo dokončeno jako jeden z posledních dílů Musicy Picty kolem roku 1990. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 36 s. Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Musica Picta – Čas smutku
    Musica Picta – Čas smutku
    Radek Pilař
    1987 – 1991

    Smutek v hudebním videu komponovaném na Pohádku, op. 16 Josefa Suka evokují opuštěné loutky a kulisy malého divadla umístěné v lesní scenérii. Na několika místech se objevuje barokní skalní betlém Matyáše Brauna v Novém lese u Kuksu. Video obsahuje minimum postprodukčních zásahů, tvoří je především kamerové nájezdy na loutky a přírodní materiály, které jsou na několika místech rozpohybovány stop-motion animací. Práce vznikla kolem roku 1987, uložená verze s minimálními změnami pochází z roku 1991. Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min. Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Musica Picta – Chvíle něhy
    Musica Picta – Chvíle něhy
    Radek Pilař
    1988 – 1991

    Vizualizace Chopinovy Fantasie cis moll situovaná do prostředí zasněžených Vánoc. Výtvarné hry romantizujících prvků (sněhové vločky, zasněžená krajina, ledové krystaly) jsou rámovány perspektivou dítěte, které na stole zapisuje do školního sešitu a fantazijní hru předmětů sleduje z okna chalupy. Kromě asambláží a stop-motion animací se ve videu uplatňují i animace skleněných objektů, postup převzatý z filmu Písnička pro sklíčka (1967). Chvíle něhy byla dokončena kolem roku 1988. Uchovaná verze byla s minimálními zásahy publikována v roce 1991. Alternativní verze bez uvedení datace obsahuje navíc v několika místech klíčováním doplněný motiv barevné hvězdice. Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 min 38 s. Musica Picta vznikla ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon jako série hudebních videí s využitím titulů ze supraphonského katalogu vážné hudby. Spoluautory námětu byli Josef Brukner a Jiří Pilka. Pro produkci tohoto typu bylo v podniku v polovině 80. let založeno zvláštní oddělení Supraphon Music video vedené Jiřím Hubačem. Tvořilo jej mobilní studio určené zejména pro nahrávky hudby v terénu. Sestávalo z několika automobilů různého určení. Prvním z nich byl vyřazený přenosový vůz Bedford odkoupený z Československé televize a přestavěný na videostudio, dále zvukový vůz Liaz, menší obrazový vůz Volkswagen a vůz Avia. Videoprodukce probíhala na palcovém C formátu a U-matic HB ve spojení s obrazovou režií JVC a šestnáctistopým magnetofonem Studer. Pilař ve studiu pracoval průběžně od roku 1985 až do 90. let. S pomocí techniků zpracovával své vlastní záznamy na formátu Betamax, nebo pořizoval nové profesionální televizní kamerou JVC. Mobilita studia mu umožnovala natáčet řadu lokací v plenéru, mimo jiné v okolí jeho letního atelieru na chalupě v Jarkovicích. Díky možnostem obrazové režie Musica Picta obsahuje množství trikových postupů, včetně klíčování herců a stop-motion animace na analogové videopásce. Zamýšleným výstupem projektu byla VHS kazeta, která by byla v duchu tehdejší praxe v běžném prodeji v hudebních obchodech. Z toho důvodu si také Supraphon vyžádal prodloužení délky tak, aby to odpovídalo obvyklé délce prodávaných kazet. Po dokončení cyklu však vydavatelství od záměru upustilo a cyklus oficiálně vydán nebyl. Pilař pokračoval v práci na něm i po roce 1990, kdy se studio včetně jeho zaměstnanců a vedení privatizovalo a dále působilo pod názvem Bohemia Video Art. Z tohoto období také pochází finální verze Musicy Picty prezentované Pilařem při různých příležitostech v letech 1990-1992.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Barvy
    Barvy
    Radek Pilař
    1984 – 1990

    V roce 1984 využil Radek Pilař nově objevené médium videa k experimentování se starším filmovým materiálem ze 60. let. Jeho součástí byly i filmy, které kolem roku 1963 maloval barvou přímo na průhledný 16mm pás. Z nich pořídil screener na formát Betamax a přitom je přepracoval různými trikovými postupy. Vznikla tak řada studií, ve kterých filmy promítal na různé povrchy, nebo je upravoval kamerovými videoefekty. V roce 1984 vznikla první verze videa s názvem „Pink Floyd”, kde obraz doplnil hudbou z alba Meddle (1971). Není zřejmé, zda-li a kde byla tato verze veřejně prezentována. K materiálu se Pilař vrátil kolem roku 1990, když pracoval s obrazovým technikem Martinem Hřebačkou ve studiích Prograf a ACE. Tam podrobil materiál dalšímu efektovému zpracování s použitím novějších technologií, například jej rozdělil do obrazových mřížek, zpomalil a v některých případech doplnil počítačovou animací. Některé z pracovních verzí videa po roce 1990 jsou opatřeny zvukovým doprovodem záznamu projevu Miloše Jakeše v Červeném Hrádku u Plzně z roku 1989. Ze všech archivovaných verzí byla veřejně prezentována pouze autorizovaná reprezentace pod názvem „Barvy, 1965” - například na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), nebo na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (Jihlava 2021). Tato verze je také uvedena v Pilařově monografii (Josef Brukner a kol., Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Praha: Slovart 2003). Přibližná délka této autorizované reprezentace audiovizuálního díla jsou 2 min.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Barvy jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Virtuální opona
    Virtuální opona
    Radek Pilař
    1992

    Video Virtuální opona je organickým spojením videozáznamů, 3D a 2D animace do jednoho výtvarného celku. Výraznými motivy jsou voda a tekutost, které se objevují v podobě kapek na skle, záběrů vodní hladiny a jako animované textury 3D modelu bazénu. Dalším výtvarným prvkem jsou odrazy a skleněné plochy, na sklo a skleněné střepy Pilař aplikuje barvy, jež nechává tekoucí vodou dále rozmývat. Poslední vrstvou videa jsou digitální zásahy do povrchu obrazu, dělící často obraz na několik pravoúhlých částí. K řezání a kolážování odkazuje i motiv nože, který v závěru videa prolétá skrze obrazové vrstvy. Dílo má výrazný výtvarný obsah, jeho hlavním tématem jsou abstraktní proměny barev a povrchů. Název Virtuální opona odkazuje k mnohovrstevnosti zachyceného prostoru, „virtuální“ průsvitnosti vrstev skleněných i elektronických. Na všech dostupných kopiích díla je název a závěrečné titulky v angličtině. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994) a na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 12 s.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Virtuální opona jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Jizvy, jiskry, jistoty
    Jizvy, jiskry, jistoty
    Radek Pilař
    1991

    Znělka kulturního magazínu Československé televize Jizvy, jiskry, jistoty vysílaného na počátku 90. let. Televizní pořad navazoval na stejnojmenný cyklus, jež byl z politických důvodů zakázán v roce 1969. Pilař ve znělce kombinoval záběry ze starších, či rozpracovaných filmů, například Yes no yes (1992). Přestože šlo o relativně drobný užitý formát, Pilař materiál umístil na začátek několika reprezentativních výběrů své tvorby po roce 1990. Z tohoto důvodu je archivovaná verze v úvodu doplněna o trojrozměrné logo Radek Pilař video. Přibližná délka audiovizuálního díla je 54 s.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Jizvy, jiskry, jistoty jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Země, světlo, vzduch
    Země, světlo, vzduch
    Radek Pilař
    1984

    Jeden z prvních výtvarných experimentů, který Pilař realizoval v roce 1984 po získání videokamery Betamax. Zachycuje přírodní kompozice, části rostlin, trávu a detail obličeje dítěte, které za pomoci barevných korekcí a převedení do negativu přetváří do abstraktních obrazů. Titulek v úvodu řadící video do roku 1982 je dodán později a jde pravděpodobně o antidataci. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), v Kině Ponrepo (Praha 2021) a také na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 33 s.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Země, světlo, vzduch jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Flare up
    Flare up
    Radek Pilař
    1991

    Video tvoří studiový záznam koncertu Ireny a Vojtěcha Havlových situovaných před jednou z Pilařových rozměrných asambláží. Do obrazu jsou pomocí klíčování vkládány fragmenty z Pilařova filmu V jablíčku bydlí panenka (1984), v úvodu se také objevuje efektově upravená sekvence z filmu Václava Bedřicha Písnička pro sklíčka (1967), jehož byl Pilař výtvarníkem. V závěrečné části je pak použita geometrická animace Martina Hřebačky. Video Flare up vychází z Pilařovy vize „totální malby“, v níž se spojuje scénický, výtvarný a elektronický prostor. Současně jde o jednu z řady prací, ve kterých usiloval o vizuální vyjádření hudby. Snímek byl veřejně prezentován na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 51 s.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Flare up jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Painting
    Painting
    Radek Pilař
    1991

    Ve videu Painting Radek Pilař naplňuje koncepci videa jako rozšířeného malířského prostoru v němž dochází k výtvarnému propojení scénografie, tance a elektronického média. Záznam taneční improvizace Evy Černé a Karla Vaňka je situován ve studiovém prostoru, jehož pozadí tvoří asambláž Pilařových výtvarných děl doplněná tmavými igelitovými plachtami. Do obrazu jsou pomocí klíčování vloženy záběry ohně a animace geometrických obrazců. Video je upraveno řadou efektů, např. solarizací, motion trail, zpomalením a přebarvením. Jsou dochovány dvě verze díla. Veřejně promítaná podává scény ze studia v černobílé ve vysokém kontrastu, druhá (nezveřejněná) naopak v měkkých pastelových odstínech. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), v Galerii Restart (Praha 2013), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), v Kině Ponrepo (Praha 2021) a na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2022). Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min 55 s.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Painting jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

  • Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb
    Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb
    Radek Pilař
    1965 – 1984

    Jedna z Pilařových raných procesuálních animací v níž testuje možnosti míchání kapalin a barev před kamerou. Technika, která se objevuje i ve filmu Pinup (1965), je zde využita v ploškovém animovaném filmu o dvou hlemýždích inspirovaným básní Jacquese Préverta s názvem Píseň šneků jdoucích na pohřeb (sbírka Slova, 1945). Kromě ploškové a objektové animace zde Pilař využívá i stroboskopické efekty krátkých záběrů papírových výstřižků, postup využitý například ve filmu Písnička pro sklíčka (1967, režie Václav Bedřich, výtvarníkem Radek Pilař). Původní materiál 16mm filmu z roku 1965 využil Pilař pro další nezveřejněné experimenty v polovině 80. let, kdy z něj pořídil negativní kolorovaný screener na formátu Betamax. Snímek byl prezentován v rámci pásma ANIMACE / ANIMÁCIA: 100 let československého, českého a slovenského animovaného filmu (Österreichisches Filmmuseum, Vídeň 2020) a v Kině Ponrepo (Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 24 s.


    Radek Pilař

    Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

David Přílučík
  • En plein air 2
    En plein air 2
    David Přílučík
    2015

    Dílo En plein air 2 svým názvem odkazuje k tradici tvorby v plenéru. Umělec David Přílučík přejímá záběry islandské krajiny, původně vytvořené za účelem propagace obrazovek společnosti Samsung, a jednotlivé obrazy zpomaluje na základě času, jenž byl podle autorova odhadu zapotřebí k jejich vzniku. Jednoduchá manipulace zbavuje původní záběry jejich uniformity a přesouvá diváckou pozornost k specifickým jevům v zobrazované krajině. Otázku reprezentace času tvůrčí práce autor reflektuje v návaznosti na teorii spisovatele Diedricha Diederichsena. Dílo bylo v Čechách uvedeno na výstavách En plein air (Galerie AVU, Praha 2016), Sny na prodej (Drdova Gallery, Praha 2016) a A co nám zbývá teď (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2019). Přibližná délka díla je 3 h 57 min.


    David Přílučík

    Narozen v roce 1991, Přílučík absolvoval studium na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliéry Jiřího Lindovského, Tomáše Vaňka, Ruth Noack a Simona Waschmutha) a rovněž působil v rámci iniciativy Ateliér bez vedoucího. V průběhu studia absolvoval také stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v Izraeli. V roce 2017 se stal laureátem hlavní ceny soutěže Jiné Vize CZ na 16. Přehlídce filmové animace a současného umění PAF Olomouc.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu En plein air 2 je David Přílučík. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Elen Řádová
  • Magnety
    Magnety
    Elen Řádová
    1994

    Krátký snímek Magnety vznikl během studia Elen Řádové v Ateliéru nových médií Michaela Bielického na pražské Akademii výtvarných umění. Dílo je součástí série prací, ve kterých umělkyně zpracovává téma lidského odcizení, nejistoty a neschopnosti komunikace. Na modrém pozadí jsou ve statickém záběru zachyceny profily muže a ženy, kteří se od sebe odvrací, aby se znovu vzápětí na okamžik v intimním momentě přiblížili a konfrontovali. Námětem snímku byla podle autorky obecná reflexe přitahování a odpuzování mezi ženskou a mužskou identitou. Dílo bylo prezentováno v rámci online výstavního projektu Tomáše Pospiszyla První vlna (Národní filmový archiv, 2011). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 44 s.


    Elen Řádová

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Magnety je Elen Řádová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Wet Video
    Wet Video
    Elen Řádová
    1993

    Autorka název snímku uvádí v anglickém jazyce, volně by ho bylo možné přeložit jako “Vlhké video”. Erotický náboj názvu podtrhuje jeho vizuální zpracování v úvodu filmu, který autorka převzala z filmů pro dospělé v reakci na jejich širokou porevoluční dostupnost v 90. letech. Namísto očekávaných sexuálních obrazů však snímek zachycuje animované námluvy dvou zelených jablek na růžovém pozadí. Snímek vznikl jako studentské cvičení během autorčiny stáže na Nottingham Trent University, kde měla k dispozici technické zázemí s animovanou kamerou. Inspirací pro vznik díla byly pixelované surrealistické snímky Jana Švankmajera. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 24 s.


    Elen Řádová

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Wet Video je Elen Řádová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Jan Ságl
  • Underground
    Underground
    Jan Ságl
    1972

    Underground je jedním z mála filmů Jana Ságla mimo dokumentární souvislosti podzemní scény. Snímek zachycuje v jediném statickém záběru nekončící výstup cestujících z prvního pojízdného schodiště ve stanici metra Můstek. Do zřejmého kontextu strukturálního filmu – fixní kompozice v několika rovinách pohybu však Ságl exponuje i téma společenské. Dav cestujících je unášen zdánlivě nezastavitelnou silou vpřed bez možnosti vybočení z proudu, jakožto obraz počínající normalizace 70. let. Film byl opakovaně promítán také jako vizuální doprovod koncertů hudební skupiny The Plastic People. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2017 pak v rámci online výstavního projektu Okno do videoarchivu VVP AVU. Dílo bylo rovněž představeno na výstavě Jan Ságl – Obrazy z podzemí. Filmy 1971–74 (Praha: Galerie AMU 2016–2017, kurátorem Martin Blažíček). Přibližná délka díla je 21 min 30 s.


    Jan Ságl

    Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Underground je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Skála u Humpolce
    Skála u Humpolce
    Jan Ságl
    1971

    Film Jan Ságla zaznamenáva koncert rockové skupiny The Plastic People of the Universe ve Skále u Humpolce, kde na začátku 70. let hudebníci pracovali jako dřevorubci. Ságl se ve filmu téměř bezvýhradně soustředil na výrazy obličeje, gesta a pohyby aktérů - velké expresivní detaily s přímým osvětlením doplňoval klidnějšími záběry hrajících hudebníků. Stejně jako v ostatních filmech daného období akci natáčel na kameru Eumig Super-8, s kterou začal pracovat v roce 1971 na podnět výtvarného kritika Pierra Restanyho. Díky minimálnímu střihu film obsahuje veškerý, chronologicky natočený materiál, což vypovídá o Ságlově intuitivním citu pro spontánní kameramanské gesto. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka díla je 6 min 59 s.


    Jan Ságl

    Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Skála u Humpolce je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Pocta Fafejtovi
    Pocta Fafejtovi
    Jan Ságl
    1972

    Film Pocta Fafejtovi zachycuje jednu z posledních landartových akcí Zorky Ságlové, která se odehrála v říjnu 1972 v opuštěné tvrzi Vřísek v Zahrádkách u České Lípy. Hlavním motivem akce bylo vypuštění stovky nafouknutých prezervativů z prvního patra zámku. Název odkazoval na jeden z reklamních sloganů, který používal pražský drogista Fafejta: „Nemuselas k zemi klesat, lepší mohl být tvůj los, kdybych tvůj hoch používal, od Fafejty Primeros". Akce, která navazuje na sérii krajinných intervencí Ságlové Kladení plín u Sudoměře (1970) a Házení míčů do průhonického rybníka Bořín (1969), se zúčastnili především hudebníci a přátele z okruhu hudební skupiny The Plastic People. Film zaznamenává příjezd do Zahrádek, cestu k tvrzi, přípravu a průběh samotné akce, detailní tvary nafouknutých kondomů a v závěru některé spontánní události, jako byla inscenace Stalinova pomníku, nebo improvizovaný koncert v nedaleké jeskyni. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka díla je 20 min a 38 s.


    Jan Ságl

    Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Pocta Fafejtovi je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Music F Club
    Music F Club
    Jan Ságl
    1971

    Film Jana Ságla zaznamenává společné vystoupení hudebních skupin The Plastic People a Aktual v Music F Clubu 26. února 1971, které bývá označováno za jednu z klíčových událostí českého undergroundu. Film autenticky zachycuje přípravu a samotný koncert, včetně industriálních prvků hudby Knížákova Aktualu, využití vrtaček, kovových perkusí, objektů a házení rýže do publika. V druhé části filmu jsou na několika místech rozeznatelné kostýmy a scénografické intervence, které pro koncerty Plastic People realizovali v 70. letech manželé Ságlovi. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka díla je 7 min 45 s.


    Jan Ságl

    Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Music F Club je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Wilsonova svatba
    Wilsonova svatba
    Jan Ságl
    1972

    Snímek Jana Ságla zaznamenává svatební obřad zpěváka Plastic People Paula Wilsona. Film zachycuje situaci před a po obřadu na městském úřadě v Praze 5, shromáždění přátel a v závěru odjezd novomanželů Wilsonových. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min.


    Jan Ságl

    Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Wilsonova svatba je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Suchá u Nejdku
    Suchá u Nejdku
    Jan Ságl
    1972

    Snímek Jana Ságla zachycuje přípravy společného koncertu Plastic People a Aktual v Suché u Nejdku. Film postupně zaznamenává příjezdy účinkujících, stěhování aparatury a exteriéry kolem místa konání. Ne však samotný koncert. Ten se odehrával v naprosté tmě a ve filmu je z něj čitelný pouze několikaokénkový záběr plivání ohně, které bylo jedním z mnoha pyrotechnických efektů využívaných na koncertech Plastiků. V tomto případě jde o mžikavou vzpomínku na technika, plivače ohně a pozdějšího bubeníka Dg307 Vladimír Vyšína. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 50 s.


    Jan Ságl

    Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Suchá u Nejdku je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Bosákové hody
    Bosákové hody
    Jan Ságl
    1972

    Film Bosákové hody zaznamenává akci privátního charakteru, která byla uspořádána v bytě manželů Němcových v Ječné ulici v Praze. Iniciátorem akce byl Ivan M. Jirous, držitel rodinného receptu na přípravu knedlíků. Krom společného vaření a improvizovaného koncertu filmu dominuje happening přeměřování jídla členy Křižovnické školy – Janem Steklíkem a Karlem Neprašem. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 8 min 50 s.


    Jan Ságl

    Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Bosákové hody je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Samizdat
    Samizdat
    Jan Ságl
    1972

    V průběhu zapomenuté cesty kamsi s Ivanem Jirousem narazil Jan Ságl na krajinu s desítkami volně visících reprodukčních kovolistů. V okruhu samizdatu zásadně nedostatkové zboží plnilo roli plašičky ptáků. Film zaznamenává prosluněnou krajinu posetou stříbřitými body v různých prostorových konstelacích jako formu nalezeného land artu. Práce volně navazuje na sérii krajinných intervencí Zorky Ságlové, které Ságl pravidelně spoluvytvářel a dokumentoval, a ve kterých hraje klíčovou roli právě konfrontace krajinných prvků s objekty geometrické povahy. Ságlovo pojetí zachycuje situaci civilně, avšak s téměř fotogenickým zaujetím, sleduje kontrasty a světlotonální hry mezi stříbřitými objekty, šedou škálou krajiny a oblohy. Film je možné číst i v duchu tradic „landscape filmmaking”, spontánního natáčení, v němž hlavní úlohu hraje hledání vztahů mezi krajinou, věcmi a pozorovatelem. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 10 min 40 s.


    Jan Ságl

    Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Samizdat je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Klukovice, Bondy
    Klukovice, Bondy
    Jan Ságl
    1974

    Snímek Jana Ságla zaznamenává autorské čtení Egona Bondyho v hospodě Klukovicích, které se odehrálo v listopadu 1974. Bondy čte Invalidní sourozence, Ságlova kamera zabírá převážně tváře zúčastněných, asi v polovině filmu přichází improvizovaný akustický koncert členů Plastic People a atmosféra se proměňuje v rozjetý večírek, včetně Bondyho tanečních kreací. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 9 min 20 s.


    Jan Ságl

    Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Klukovice, Bondy je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Hanibalova svatba
    Hanibalova svatba
    Jan Ságl
    1974

    Film Jana Ságla zachycuje průběh 1. festivalu druhé kultury, který u příležitosti svatby manželů Hanibalových uspořádal v září 1974 Ivan M. Jirous v Postupicích. Vystoupili Old Teenagers, Sen noci svatojánské band, Goldberg Grass Band, Dg 307, Svatopluk Karásek, Charlie Soukup a Plastic People, během večera se promítaly i Ságlovy starší filmy. Dokument začíná shromážděním v Praze u Rudolfina a dále zachycuje části jednotlivých vystoupení. Za zmínku stojí v záběrech patrná přítomnost několika dalších kameramanů s 16mm formátem, což z této akce činí jednu z nejlépe zdokumentovaných událostí undergroundu. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 15 min.


    Jan Ságl

    Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Hanibalova svatba je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Zkušebna v Argentinské
    Zkušebna v Argentinské
    Jan Ságl
    1973

    Snímek Jana Ságla zaznamenává privátní koncert Plastic People ve zkušebně v dnes již neexistujícím domě č. 1 na rohu Dělnické a Argentinské ulice v Praze. Ságl zde i díky stísněnému prostoru zaznamenává události z extrémní blízkosti s použitím pro něj typického přímého ručního světla. Točí v detailních záběrech, často na hraně ostrosti se stále přítomným světelným kuželem a snad i díky tomu se jedná o jeden z nejautentičtějších dokumentů této doby. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 13 min.


    Jan Ságl

    Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Zkušebna v Argentinské je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Džbány Franze Maxery v hospodě U Lojzy
    Džbány Franze Maxery v hospodě U Lojzy
    Jan Ságl
    1973

    Film Jana Ságla zachycuje hospodskou vernisáž autorských keramických džbánů výtvarníka Františka Maxery, která se postupně proměňovala v nevázaný alkoholický večírek s akustickým koncertem členů Plastic People. Celá událost byla zaznamenána v hospodě U Lojzy na pražských Vinohradech. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 9 min 30 s.


    Jan Ságl

    Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Džbány Franze Maxery v hospodě U Lojzy je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Pavla Sceranková
  • Up!
    Up!
    Pavla Sceranková
    2007

    Dílo Up! bylo součástí instalace vytvořené Pavlou Scerankovou pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2007. Video zachycuje krátkou performativní akci, během které umělkyně stoupá po dřevěných stupních vítězů. Objekt je však navržen tak, že se s každým krokem stupně snižují, až nakonec zůstanou v jedné rovině. Pavla Scerankové se v díle vztahuje k procesu soutěžení, a to zejména k otázce oceňování v kontextu umělecké produkce. Práce je určena pro přehrávání ve smyčce a byla v minulosti prezentována společně s dílem Vystěhování. Nastěhování. Dřevěný objekt je součástí díla a nachází se ve sbírce Galerie hlavního města Prahy. Přibližná délka audiovizuální složky díla je 8 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Up! je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Pohybovadlo
    Pohybovadlo
    Pavla Sceranková
    2007

    Krátké video s názvem Pohybovadlo zachycuje stejnojmenný kinetický objekt, jehož části se rozpohybováním skládají a rozkládají. Videozáznam není pouhou dokumentací objektu, ale také samostatnou manifestací díla, kterou Pavla Sceranková označuje pojmem „videosocha”. Původní interaktivní objekt, který byl poprvé vystaven na výstavě Forma následuje… risk (FUTURA a Karlin Studios, Praha 2007), se nedochoval. Přibližná délka audiovizuálního díla je 39 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Pohybovadlo je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • 6 snů z hrnečku
    6 snů z hrnečku
    Pavla Sceranková
    2006

    Animovaný snímek 6 snů z hrnečku vznikl jako součást diplomové práce na téma vzpomínka jako nová realita, kterou Pavla Sceranková obhájila v Ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka na Akademii výtvarných umění v Praze. Umělkyně v díle ruční animací oživuje postavičky z dětského hrnečku na základě snových představ a vzpomínek z dětství. Práce byla poprvé prezentována na výstavě Diplomanti AVU 2006 (Národní galerie, Praha) a později také na samostatné výstavě Zelené album (Galerie OFF FORMAT, Brno 2012), jež rozvíjela téma paměti a vzpomínek. Přibližná délka audiovizuálního díla je 38 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu 6 snů z hrnečku je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Krása
    Krása
    Pavla Sceranková
    2000

    Krátké video Krása vzniklo jako klauzurní práce během studia Pavly Scerankové na Akademii výtvarných umění v Praze. Detailní záběry kapek oleje rotujících ve vodě nechávají vyniknout jejich struktuře a rytmickému pohybu, což podtrhuje hudební složka díla. Video bylo v původní verzi doprovázeno fragmentem skladby Beauty hudební skupiny Einstürzende Neubauten, z důvodu ochrany autorských práv k původní skladbě však umělkyně vytvořila druhou verzi díla s původním hudebním doprovodem, kterou lze prezentovat v případě nemožnosti zajištění autorských práv k původní verzi. Práce představuje jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 16 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Krása je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Viděno vzduchem
    Viděno vzduchem
    Pavla Sceranková
    2003

    Dílo Viděno vzduchem bylo vytvořeno pro skupinovou výstavu Martinu Reloaded (Akademie múzických umění, Praha 2003), jež vznikla jako pocta hudebnímu skladateli Bohuslava Martinů. K předem vybranému hudebnímu fragmentu skladby Martinů vytvořila Pavla Sceranková krátké video, ve kterém rotací kamery převrací pohyb větrného mlýnu, čímž proměňuje běžnou perspektivu lidského pozorování. Jedná se o jedno z prvních audiovizuálních děl Pavly Scerankové, jež bylo veřejně prezentováno. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 44 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Viděno vzduchem je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Vystěhování. Nastěhování
    Vystěhování. Nastěhování
    Pavla Sceranková
    2007

    Audiovizuální dílo Vystěhování. Nastěhování vzniklo během studia Pavly Scerankové u profesora Tonyho Cragga na Universität der Künste v Berlíně a v rozšířené verzi bylo prezentováno na Výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2007. Ve třech krátkých skečích umělkyně interaguje se zdánlivě obyčejným stolem a židlemi, jež nechává ožít prostřednictvím sochařské a filmové práce. Dílo bylo dále prezentováno na výstavách Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň 2012; Galerie výtvarného umění v Ostravě, Ostrava 2013–2014) a Surface Tensions (Pump House Gallery, Londýn 2017). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 1 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Vystěhování. Nastěhování je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Up! #2
    Up! #2
    Pavla Sceranková
    2008

    Dílo Up! #2 vzniklo pro výstavu Off Course (MeetFactory, Praha 2008), jejímž tématem byla umělecká reflexe mýtů provázejících sportovní hry a klání. Krátké video Pavly Scerankové zachycuje usilovnou snahu umělkyně o nafouknutí činky z umělé hmoty pomocí ruční pumpičky. Absurdní úsilí, jež umělkyně během performativní vynakládá, představuje humorný komentář autorky k principu soutěžení ve sportu i v umění. Dílo bylo později prezentováno také na výstavě Hlavo Lam (BKC, Brno 2009) a Začátek století (Západočeská galerie v Plzni, 2012; Galerie výtvarného umění, Ostrava 2013–2014). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 53 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Up! #2 je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Úkryt
    Úkryt
    Pavla Sceranková
    2006

    Audiovizuální dílo Úkryt se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka pracuje s představou zakrývání a originálním způsobem propojuje médium sochy, performance a pohyblivého obrazu. Zatímco v Sáčkování se autorka ukrývá v papírovém sáčku na louce, v díle Úkryt se zabaluje během intimních činností v soukromém prostoru studentského domu. Práce vznikla během autorčina studijního pobytu na skotské univerzitě Gray School of Art Aberdeen. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 1 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Úkryt je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Sáčkování
    Sáčkování
    Pavla Sceranková
    2004

    Krátký film Sáčkování zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, během které se autorka pohybovala v papírovém sáčku životní velikosti. Dílo vychází z autorčiny reflexe konzumního způsobu života, a to konkrétně fenoménu nadměrného množství. Sáčkování představuje jedno z prvních děl Pavly Scerankové, ve kterých umělkyně originálním způsobem propojuje práci s médiem sochy, performance a pohyblivého obrazu. Dílo vzniklo během autorčina studijního pobytu na skotské univerzitě Gray School of Art Aberdeen. Přibližná délka audiovizuálního díla je 36 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Sáčkování je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Měření
    Měření
    Pavla Sceranková
    2014

    Videoinstalace Měření vznikla pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2015 (Moravská galerie, Brno) ve spolupráci s kameramanem Janem Vidličkou a astrofyzikem Brunem Jungwirthem. Umělkyně se inspirovala fyzikální teorií, podle které došlo ke vzniku světla osamostatněním fotonů, čímž se stal vesmír transparentním. Tyto původní světelné částice nás stále obklopují a jsou měřitelné. Počet míčku, jenž v díle Měření dopadá na desky umístěné na těle umělkyně, tak přibližně odpovídá koncentraci prehistorických fotonů na malém prostoru. Práce byla prezentována na výstavě Médium: figura (Galerie hlavního města Prahy, 2017) a je podstatná pro ilustraci vývoje tvorby autorky v médiu pohyblivého obrazu, instalace a performance. Přibližná délka filmového záznamu performativní akce je 3 min 57 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Měření je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Krabicování
    Krabicování
    Pavla Sceranková
    2005

    Dílo Krabicování se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka samu sebe zahaluje do rozkládacích krabic a obalů. Umělkyně upravuje filmové záznamy akcí prostřednictvím zpomalení či přetáčení záběrů, čímž proměňuje konvenční časovost zachycených pohybů a obalových forem. Práce vznikla během studia autorky na Akademii výtvarných umění v Praze. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 6 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Krabicování je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Jdi pryč. Vrať se
    Jdi pryč. Vrať se
    Pavla Sceranková
    2009

    Krátký film s názvem Jdi pryč. Vrať se zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, kterou umělkyně uskutečnila během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Během cestování v okolí Quebecu autorku zaujal most s výraznou konstrukcí, jenž umělkyni přivedl k představě překlenutí jako formy přitahování. Tato představa byla podnětem ke vzniku rozměrného mobilní objektu, který umělkyně rozpohybovává. Objekt se posouvá po lineární dráze a jeho pohyb je založen na přiblížení a oddálení protilehlých konců. Film představuje autorizovanou reprezentaci díla, neboť původní objekt se nedochoval. Práce byla v této podobě vystavena například na Bienále mladého umění Zvon (Galerie hlavního města Prahy, 2010). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 52 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Jdi pryč. Vrať se je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Kapusta
    Kapusta
    Pavla Sceranková
    2006

    Audiovizuální dílo Kapusta vzniklo během studia Pavly Scerankové u profesora Tonyho Cragga na Universität der Künste v Berlíně a bylo uvedeno na stejnojmenné výstavě v Galerii Jelení (Praha 2006). Námětem díla je fenomén zahradničení, ve kterém se podle autorky zrcadlí potřeba seberealizace a emocionálního nasazení, které je v každodenním pracovním procesu nemožné nebo nepřípustné. Umělkyně kamerou sleduje všední aktivity zahrádkářů v zahrádkářské kolonii a svým voyeuristickým záznamem reflektuje neobvyklou situovanost kolonie ve vztahu k okolní zástavbě. Hudbu k dílu poskytl skladatel Luke Styles. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 24 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Kapusta je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Míchačka
    Míchačka
    Pavla Sceranková
    2007

    Audiovizuální dílo Míchačka zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, během které autorka rozhýbává kinetický objekt vytvořený pro výstavu Air de Berlin v Galerii AVU (Praha, 2007). Objekt svou konstrukcí připomíná stavební míchačku, avšak namísto bubnu je jeho rotující část tvořena pohyblivý materiály, které se při otáčení skládají a rozkládají. Se zvyšující se intenzitou otáčení se objekt stává hlučnějším, až nakonec hlasitě padá na zem. Audiovizuální dílo zachycuje interaktivní povahu původního kinetického objektu, jenž se nachází v soukromé sbírce, a je možné ho prezentovat samostatně. Přibližná délka audiovizuálního díla je 42 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Míchačka je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Z lásky
    Z lásky
    Pavla Sceranková
    2009

    V úvodu krátkého filmu Z lásky se v obraze objevuje jednolitá šedá deska. Křehký materiál nanesený na ploše se začne rychle drolit poté, co s deskou někdo opakovaně udeří o pevnou podložku. Po několika ohlušujících úderech zůstane v obraze nápis tvořený zbytky sádry: “Z LÁSKY”. Snímek byl prezentován na výstavě Hlavo Lam (Galerie TIC, Brno 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 18 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Z lásky je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Možná
    Možná
    Pavla Sceranková
    2010

    Dílo Možná bylo poprvé vystaveno v rámci instalace, kterou Pavla Sceranková vytvořila pro přehlídku finalistů Ceny Oskára Čepana v Galérii Médium (Bratislava 2010). Umělkyně ve videu dribluje s ikonickou skleničku značky Durit, jež proslula výrobou odolných skleněných výrobků. Prezentací záznamu ve smyčce autorka vytváří dojem, že sklenička nedopadá na zem, ale odráží se od dlaně a odolává tak zemské přitažlivosti. Podobně jako v dalších dílech vzniklých v tomto období, i v této práci si autorka prostřednictvím manipulace s audiovizuálním záznamem pohrává s kinetickými vlastnostmi statického objektu. Dílo je určeno k prezentaci na vertikálně otočené obrazovce. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 4 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Možná je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Milada
    Milada
    Pavla Sceranková
    2019

    Videoperformance Milada vznila pro výstavu Práce na budoucnosti, kterou Pavla Sceranková realizovala společně s Dušanem Zahoranským ve Fait Gallery (Brno, 2019). Během performance se autorka pohybovala v prostorách galerie oblečená ve zvláštním elastickém obleku, jehož součástí byly silné magnety. Trajektorii pohybu tak určovala nejen umělkyně svou vůlí, ale i přitažlivá síla mezi magnety a kovovými plochami v prostorách galerie. Symbolické napětí mezi vlastními záměry a přizpůsobování se tlaku okolí lze interpretovat jako metaforu současných pracovních procesů, jež obepínají jedince stejně intimně a flexibilně jako elastický oblek. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 49 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Milada je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • 28 stotín Synagógy
    28 stotín Synagógy
    Pavla Sceranková
    2010

    Krátké video Pavly Scerankové vzniklo pro výstavu Týmpádom nič, která se uskutečnila v Synagóge - centru súčasného umenia v Trnavě v roce 2010. Místo konání výstavy bylo podstatným námětem díla, neboť film zachycuje padající objekt, v kterém lze rozpoznat model trnavské synagogy. V prchavém momentu je ze statického modelu konstruován model budovy, jenž s dopadem mizí, aby byl záhy v časové smyčce znovu vystavěn. Videozáznam představuje autonomní manifestaci díla. Umělkyně na díle pracovala během své stáže ve Studiu Asociace mladých umělců v Budapešti. Přibližná délka audiovizuálního díla je 6 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu 28 stotín Synagógy je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Parkovací smyčka
    Parkovací smyčka
    Pavla Sceranková
    2009

    Námětem díla Parkovací smyčka se stalo nadzemní parkoviště, jehož budovu Pavla Sceranková pravidelně pozorovala během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Autorka v díle čerpá ze svého zaujetí touto stavbou a znovu ji konstruuje za pomoci dřevěného modelu a pohyblivého obrazu. Na videu sledujeme nízký půdorys stavby vyznačený v překližkové desce, která postupně klesá dolů, čímž budova zdánlivě roste do výšky, až přesáhne i samotný obrazový záznam. Práce byla prezentována na výstavách Týmpádom nič (Synagóga - Centrum súčasného umenia, Trnava 2010) či Model (Galerie Rudolfinum, Praha 2015). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 51 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Parkovací smyčka je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Klatov
    Klatov
    Pavla Sceranková
    2007 – 2011

    Dílo Klatov vychází z filmového materiálu, který natočil dědeček Pavly Scerankové v druhé polovině 50. let. První verze filmu vznikla během studia umělkyně v Berlíně, kde autorka zdigitalizovaný materiál sestříhala a doplnila hudbou Luka Stylese. Spolupráce se Stylesem přispěla ke vzniku druhé verze filmu pro londýnské BFI, kterou autorka považuje za finální. Materiál byl zkrácen na stopáž pěti minut a hudební kompozici pro novou verzi vytvořila skladatelka Naomi Pinnock. Černobílý snímek zachycuje letmé obrazy z rodinného života na slovenském venkově, které se vynořují a ztrácejí jako obrazy vzpomínek z dětství. Dílo bylo prezentováno na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Přibližná délka první verze audiovizuálního díla je 8 min 43 s, přibližná délka druhé verze audiovizuálního díla je 5 min 6 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Klatov je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Hřiště
    Hřiště
    Pavla Sceranková
    2007 – 2012

    Snímek Hřiště vznikl již v roce 2007, poprvé ho však autorka prezentovala v upravené verzi na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Práce se svým formátem odlišuje od ostatních audiovizuálních děl Pavly Scerankové, pro které je příznačný performativní a dokumentární přístup. V díle Hřiště umělkyně čerpá obrazový materiál z internetu, a to na základě klíčových slov vycházejících z popisu intimních vzpomínek. Osobní vyprávění zprostředkované ubíhajícími titulky tak doplňují obrazy vygenerované na základě algoritmů internetových vyhledávačů. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 30 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Hřiště je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Image Maker
    Image Maker
    Pavla Sceranková
    2015

    Dílo Image Maker vzniklo pro samostatnou výstavu Pavly Scerankové s názvem Veritas, která se uskutečnila v pražské Drdova Gallery (2015). Filmová dokumentace výstavní instalace ukazuje vertikální projekci snímku, kterou ve výstavním prostoru doplňuje stejnojmenný objekt tvořený sochou a šicím strojem. Pracovní verze filmu ilustruje provázanost instalace s projekcí, neboť za pomoci dokumentovaného šicího stroje je roztáčen figurální objekt, jehož pohyb zachycuje finální verze snímku. Inspirací pro vznik díla byl zájem umělkyně o fyziognomii lidského vnímání, a to konkrétně o sakadické pohyby oka. Videoinstalace vychází z reflexe trajektorie pozorujícího oka, které svým pohybem buduje vizuální objem. Umělkyně tak v díle pracuje s principy konstrukce lidského vizuálního pole a utvářením obrazu jako časoprostorového prožitku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 33 s.


    Pavla Sceranková

    Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Image Maker je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Miloš Šejn
  • Rokle
    Rokle
    Miloš Šejn
    1979

    Film Rokle je nejdelším a nejpropracovanějším filmem Miloše Šejna. Autor v něm zaznamenal průnik strmou lesní roklí v centru Prachovských skal. V několika formálně oddělených sekcích se soustředil na sérii různých typů prostředí (povrch skal, obloha a sluneční paprsky, otvory a prolákliny, rozechvělá vodní hladina) a na zachycení konfrontace s terénem skal. Film ve výsledku vytváří svůj vlastní uzavřený celek putování vzhůru a opět dolů, v němž Šejn sleduje nejen jakýsi narativ vzepětí a sestupu, ale i příběh materiálů a tvarů (od pevného přes světlo k tekutému), kompozičních řešení a kamerových pohybů. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2020 pak v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo. Přibližná délka díla je 6 min 59 s.


    Miloš Šejn

    Narozen 1947 v Jablonci nad Nisou, v roce 1975 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obory výtvarná výchova, dějiny umění a estetika). V roce 1976 získal doktorát filozofie, v roce 1991 byl jmenován profesorem malířství. V letech 1990–2011 působil jako vedoucí intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a jako hostující pedagog na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Stuttgartu a Vídni. Šejnově filmové práci v sedmdesátých letech předcházela řada experimentů se sekvenčním snímáním nebo sériemi diapozitivů prezentovaných jako diapásma v průběhu výstav (například Cesta [1967–1973], Bažinami pod Zebínem [1972]). S filmem začal poprvé pracovat v roce 1970, jeho první práce jsou inspirovány italským neorealismem a Bergmanovými filmy z šedesátých let, na nichž však sleduje především kompoziční principy a vztahy člověka a krajiny. Po několika experimentech realizoval šest filmových děl v rozmezí let 1977–1985. Ty je možné považovat za v našem kontextu ojedinělý typ filmového vidění. Zaměřuje se na prožitek krajiny, jež pro něj vymezuje jak téma, tak i řadu konkrétních formálních postupů. Typické je pro něj subjektivní vedení kamery, jako by představovala jeho vlastní „dívání se“. To jeho práce spojuje s vlnou filmových experimentů sedmdesátých let, stejně tak ale odkazuje ke koexistenci člověka s okolním ekosystémem. Později Šejn využívá řadu dalších médií (video, CD-ROM, počítačovou animaci), aniž by to zásadně proměňovalo jeho témata a jazyk. Je tvůrcem, jehož tvorba stojí nad médii, ačkoliv je jeho práce interpretována z pozic performance, body-artu, land-artu nebo environmentálního umění.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Rokle je Miloš Šejn. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Cesta
    Cesta
    Miloš Šejn
    1979

    Ve filmu Cesta zaznamenal Miloš Šejn cestu na vrch Zebín u Jičína, jednu z lokací, ke které se vracel opakovaně. Souběžně zachycuje stmívání, proměny barev večerního světla, tónů oblohy a mizejících obrysů skal, stromů, krajiny a záblesků architektury. Narozdíl od předchozích filmů, kdy je vázán lokací, zde zachycuje samotný průběh putování s mnoha, zdánlivě nesouvisejícími záblesky okolních vjemů. Jde o film, ve kterém se nejvíce přibližuje spontánnímu natáčení vycházejícího z vnitřního soustředění a sepětí s okolím. Kamera filmu je gestická, intuitivně vedená, v některých částech filmu natáčí z ruky bez kontroly hledáčku, jakoby byla kamera volným prodloužením těla. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2020 byl pak promítán v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo (programové pásmo Potokem, stromem, kamenem). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.


    Miloš Šejn

    Narozen 1947 v Jablonci nad Nisou, v roce 1975 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obory výtvarná výchova, dějiny umění a estetika). V roce 1976 získal doktorát filozofie, v roce 1991 byl jmenován profesorem malířství. V letech 1990–2011 působil jako vedoucí intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a jako hostující pedagog na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Stuttgartu a Vídni. Šejnově filmové práci v sedmdesátých letech předcházela řada experimentů se sekvenčním snímáním nebo sériemi diapozitivů prezentovaných jako diapásma v průběhu výstav (například Cesta [1967–1973], Bažinami pod Zebínem [1972]). S filmem začal poprvé pracovat v roce 1970, jeho první práce jsou inspirovány italským neorealismem a Bergmanovými filmy z šedesátých let, na nichž však sleduje především kompoziční principy a vztahy člověka a krajiny. Po několika experimentech realizoval šest filmových děl v rozmezí let 1977–1985. Ty je možné považovat za v našem kontextu ojedinělý typ filmového vidění. Zaměřuje se na prožitek krajiny, jež pro něj vymezuje jak téma, tak i řadu konkrétních formálních postupů. Typické je pro něj subjektivní vedení kamery, jako by představovala jeho vlastní „dívání se“. To jeho práce spojuje s vlnou filmových experimentů sedmdesátých let, stejně tak ale odkazuje ke koexistenci člověka s okolním ekosystémem. Později Šejn využívá řadu dalších médií (video, CD-ROM, počítačovou animaci), aniž by to zásadně proměňovalo jeho témata a jazyk. Je tvůrcem, jehož tvorba stojí nad médii, ačkoliv je jeho práce interpretována z pozic performance, body-artu, land-artu nebo environmentálního umění.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Cesta je Miloš Šejn. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Mumlava
    Mumlava
    Miloš Šejn
    1978

    Ve snímku Mumlava se Miloš Šejn zaměřuje na optické vlastnosti vody, odlesky, průhlednost vodních vírů na podloží skal, nebo pohyby vodopádů stejnojmenné řeky. Tato práce tak představuje neobvyklou formu krajinného filmu vycházející ze spojení landartu a performance. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.


    Miloš Šejn

    Narozen 1947 v Jablonci nad Nisou, v roce 1975 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obory výtvarná výchova, dějiny umění a estetika). V roce 1976 získal doktorát filozofie, v roce 1991 byl jmenován profesorem malířství. V letech 1990–2011 působil jako vedoucí intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a jako hostující pedagog na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Stuttgartu a Vídni. Šejnově filmové práci v sedmdesátých letech předcházela řada experimentů se sekvenčním snímáním nebo sériemi diapozitivů prezentovaných jako diapásma v průběhu výstav (například Cesta [1967–1973], Bažinami pod Zebínem [1972]). S filmem začal poprvé pracovat v roce 1970, jeho první práce jsou inspirovány italským neorealismem a Bergmanovými filmy z šedesátých let, na nichž však sleduje především kompoziční principy a vztahy člověka a krajiny. Po několika experimentech realizoval šest filmových děl v rozmezí let 1977–1985. Ty je možné považovat za v našem kontextu ojedinělý typ filmového vidění. Zaměřuje se na prožitek krajiny, jež pro něj vymezuje jak téma, tak i řadu konkrétních formálních postupů. Typické je pro něj subjektivní vedení kamery, jako by představovala jeho vlastní „dívání se“. To jeho práce spojuje s vlnou filmových experimentů sedmdesátých let, stejně tak ale odkazuje ke koexistenci člověka s okolním ekosystémem. Později Šejn využívá řadu dalších médií (video, CD-ROM, počítačovou animaci), aniž by to zásadně proměňovalo jeho témata a jazyk. Je tvůrcem, jehož tvorba stojí nad médii, ačkoliv je jeho práce interpretována z pozic performance, body-artu, land-artu nebo environmentálního umění.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Mumlava je Miloš Šejn. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Zívrovy Prachovské skály
    Zívrovy Prachovské skály
    Miloš Šejn
    1978

    Snímek Zívrovy Prachovské skály je záznamem uměleckého happeningu v roce 1978, během nějž proběhla instalace soch Ladislava Zívra přímo v lokalitě Prachovských skal, místa jeho největší inspirace. Miloš Šejn zde zachycuje tvarový dialog skalních útvarů a Zívrových plastik. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.


    Miloš Šejn

    Narozen 1947 v Jablonci nad Nisou, v roce 1975 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obory výtvarná výchova, dějiny umění a estetika). V roce 1976 získal doktorát filozofie, v roce 1991 byl jmenován profesorem malířství. V letech 1990–2011 působil jako vedoucí intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a jako hostující pedagog na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Stuttgartu a Vídni. Šejnově filmové práci v sedmdesátých letech předcházela řada experimentů se sekvenčním snímáním nebo sériemi diapozitivů prezentovaných jako diapásma v průběhu výstav (například Cesta [1967–1973], Bažinami pod Zebínem [1972]). S filmem začal poprvé pracovat v roce 1970, jeho první práce jsou inspirovány italským neorealismem a Bergmanovými filmy z šedesátých let, na nichž však sleduje především kompoziční principy a vztahy člověka a krajiny. Po několika experimentech realizoval šest filmových děl v rozmezí let 1977–1985. Ty je možné považovat za v našem kontextu ojedinělý typ filmového vidění. Zaměřuje se na prožitek krajiny, jež pro něj vymezuje jak téma, tak i řadu konkrétních formálních postupů. Typické je pro něj subjektivní vedení kamery, jako by představovala jeho vlastní „dívání se“. To jeho práce spojuje s vlnou filmových experimentů sedmdesátých let, stejně tak ale odkazuje ke koexistenci člověka s okolním ekosystémem. Později Šejn využívá řadu dalších médií (video, CD-ROM, počítačovou animaci), aniž by to zásadně proměňovalo jeho témata a jazyk. Je tvůrcem, jehož tvorba stojí nad médii, ačkoliv je jeho práce interpretována z pozic performance, body-artu, land-artu nebo environmentálního umění.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Zívrovy Prachovské skály je Miloš Šejn. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Braunův betlém
    Braunův betlém
    Miloš Šejn
    1985

    Ve filmu Braunův betlém se Miloš Šejn opět vrací k zimní scenérii. Jádrem jsou tvarové proměny Braunova betlému na Kuksu pod vrstvami sněhové pokrývky. Ta jej přetváří ve zcela proměněné sochařské objekty. Původní objemy soch se proměňují v jakési spontánně vzniklé environmentální plastiky, v dialogu mezi původní hmotou a sněžnými nánosy. Jde o film, který byl původně určen pro rozsáhlejší, leč nakonec nerealizovaný projekt galerijní instalace u příležitosti výročí tří set let Braunova narození. Ta byla zamýšlena jako projekční polyekran, v němž by byl černobílý film doplněn o diapozitivy s malířskými díly české krajinomalby a dalšími záběry krajiny. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2020 byl pak promítán v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo (programové pásmo Potokem, stromem, kamenem). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min.


    Miloš Šejn

    Narozen 1947 v Jablonci nad Nisou, v roce 1975 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obory výtvarná výchova, dějiny umění a estetika). V roce 1976 získal doktorát filozofie, v roce 1991 byl jmenován profesorem malířství. V letech 1990–2011 působil jako vedoucí intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a jako hostující pedagog na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Stuttgartu a Vídni. Šejnově filmové práci v sedmdesátých letech předcházela řada experimentů se sekvenčním snímáním nebo sériemi diapozitivů prezentovaných jako diapásma v průběhu výstav (například Cesta [1967–1973], Bažinami pod Zebínem [1972]). S filmem začal poprvé pracovat v roce 1970, jeho první práce jsou inspirovány italským neorealismem a Bergmanovými filmy z šedesátých let, na nichž však sleduje především kompoziční principy a vztahy člověka a krajiny. Po několika experimentech realizoval šest filmových děl v rozmezí let 1977–1985. Ty je možné považovat za v našem kontextu ojedinělý typ filmového vidění. Zaměřuje se na prožitek krajiny, jež pro něj vymezuje jak téma, tak i řadu konkrétních formálních postupů. Typické je pro něj subjektivní vedení kamery, jako by představovala jeho vlastní „dívání se“. To jeho práce spojuje s vlnou filmových experimentů sedmdesátých let, stejně tak ale odkazuje ke koexistenci člověka s okolním ekosystémem. Později Šejn využívá řadu dalších médií (video, CD-ROM, počítačovou animaci), aniž by to zásadně proměňovalo jeho témata a jazyk. Je tvůrcem, jehož tvorba stojí nad médii, ačkoliv je jeho práce interpretována z pozic performance, body-artu, land-artu nebo environmentálního umění.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Braunův betlém je Miloš Šejn. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Psychodrama
    Psychodrama
    Miloš Šejn
    1970

    Snímek Psychodrama poprvé zaznamenává putování Miloše Šejna v krajině a obsahuje některé prvky typické pro autorovy další filmy, jakými je senzitivita ke světelnému podání materiálů a povrchů, práce s tmou a šerem, hledání kontrastních průhledů a zejména zvláštní citlivost k atmosféře krajiny. V roce 2020 byl film uveden v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo (programové pásmo Potokem, stromem, kamenem). Přibližná délka audiovizuálního díla je 13 min.


    Miloš Šejn

    Narozen 1947 v Jablonci nad Nisou, v roce 1975 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obory výtvarná výchova, dějiny umění a estetika). V roce 1976 získal doktorát filozofie, v roce 1991 byl jmenován profesorem malířství. V letech 1990–2011 působil jako vedoucí intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a jako hostující pedagog na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Stuttgartu a Vídni. Šejnově filmové práci v sedmdesátých letech předcházela řada experimentů se sekvenčním snímáním nebo sériemi diapozitivů prezentovaných jako diapásma v průběhu výstav (například Cesta [1967–1973], Bažinami pod Zebínem [1972]). S filmem začal poprvé pracovat v roce 1970, jeho první práce jsou inspirovány italským neorealismem a Bergmanovými filmy z šedesátých let, na nichž však sleduje především kompoziční principy a vztahy člověka a krajiny. Po několika experimentech realizoval šest filmových děl v rozmezí let 1977–1985. Ty je možné považovat za v našem kontextu ojedinělý typ filmového vidění. Zaměřuje se na prožitek krajiny, jež pro něj vymezuje jak téma, tak i řadu konkrétních formálních postupů. Typické je pro něj subjektivní vedení kamery, jako by představovala jeho vlastní „dívání se“. To jeho práce spojuje s vlnou filmových experimentů sedmdesátých let, stejně tak ale odkazuje ke koexistenci člověka s okolním ekosystémem. Později Šejn využívá řadu dalších médií (video, CD-ROM, počítačovou animaci), aniž by to zásadně proměňovalo jeho témata a jazyk. Je tvůrcem, jehož tvorba stojí nad médii, ačkoliv je jeho práce interpretována z pozic performance, body-artu, land-artu nebo environmentálního umění.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Psychodrama je Miloš Šejn. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Javorovým dolem
    Javorovým dolem
    Miloš Šejn
    1977

    Javorovým dolem je prvním snímkem ze série filmů, v nichž Miloš Šejn zachycuje samotný proces dívání se. Sleduje ostré kontury sněžných ploch, skal a tmavých linií zešeřelého lesa v okolí Javořího potoka v Krkonoších, místa, na které se opakovaně v průběhu let vracel. Od profilů skalních štítů postupně přechází ke slunečním odleskům na úpatí skal, doprovázeným strhy kamery ve směru vertikál zimních stromů. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.


    Miloš Šejn

    Narozen 1947 v Jablonci nad Nisou, v roce 1975 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obory výtvarná výchova, dějiny umění a estetika). V roce 1976 získal doktorát filozofie, v roce 1991 byl jmenován profesorem malířství. V letech 1990–2011 působil jako vedoucí intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a jako hostující pedagog na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Stuttgartu a Vídni. Šejnově filmové práci v sedmdesátých letech předcházela řada experimentů se sekvenčním snímáním nebo sériemi diapozitivů prezentovaných jako diapásma v průběhu výstav (například Cesta [1967–1973], Bažinami pod Zebínem [1972]). S filmem začal poprvé pracovat v roce 1970, jeho první práce jsou inspirovány italským neorealismem a Bergmanovými filmy z šedesátých let, na nichž však sleduje především kompoziční principy a vztahy člověka a krajiny. Po několika experimentech realizoval šest filmových děl v rozmezí let 1977–1985. Ty je možné považovat za v našem kontextu ojedinělý typ filmového vidění. Zaměřuje se na prožitek krajiny, jež pro něj vymezuje jak téma, tak i řadu konkrétních formálních postupů. Typické je pro něj subjektivní vedení kamery, jako by představovala jeho vlastní „dívání se“. To jeho práce spojuje s vlnou filmových experimentů sedmdesátých let, stejně tak ale odkazuje ke koexistenci člověka s okolním ekosystémem. Později Šejn využívá řadu dalších médií (video, CD-ROM, počítačovou animaci), aniž by to zásadně proměňovalo jeho témata a jazyk. Je tvůrcem, jehož tvorba stojí nad médii, ačkoliv je jeho práce interpretována z pozic performance, body-artu, land-artu nebo environmentálního umění.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Javorovým dolem je Miloš Šejn. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

12 »

Kompletní databáze Videoarchiv →