Pečujeme o umění pohyblivého obrazu

Autoři a autorky

« 12

René Slauka
  • Kytka
    Kytka
    René Slauka
    1994

    Snímek Kytka realizoval René Slauka v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.


    René Slauka

    Narozen 1956 v Děčíně, Slauka byl členem Oboru video, který založil Radek Pilař. V 90. letech se mimo jiné věnoval experimentům s počítačovou animací, kterou tvořil sám nebo v spolupráci s Věrou Geislerovou. V průběhu let působil na různých pozicích v oblasti televizní tvorby a produkce, v současnosti působí rovněž jako pedagog na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (obor počítačová grafika).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Kytka je René Slauka. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde.

  • Hlavolam
    Hlavolam
    René Slauka
    1994

    Ve snímku Hlavolam z roku 1994 René Slauka ohledává možnosti počítačové animace včetně simulace 3D prostoru a to na základě variování moderních uměleckých směrů 20. století. Tvarové kompozice odkazují k estetickým východiskům konstruktivismu či minimalismu. Snímek Hlavolam vznikl v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které Slauka vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.


    René Slauka

    Narozen 1956 v Děčíně, Slauka byl členem Oboru video, který založil Radek Pilař. V 90. letech se mimo jiné věnoval experimentům s počítačovou animací, kterou tvořil sám nebo v spolupráci s Věrou Geislerovou. V průběhu let působil na různých pozicích v oblasti televizní tvorby a produkce, v současnosti působí rovněž jako pedagog na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (obor počítačová grafika).

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Hlavolam je René Slauka. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde.

Tomáš Svoboda
  • Jako z filmu
    Jako z filmu
    Tomáš Svoboda
    2016

    Experiment konceptuálního umělce Tomáše Svobody a jeho spolupracovníků Jako z filmu se zaobírá filmem v podobě audiovizuálního média a kulturního fenoménu. Hlavní osou je „esej“ (natočený subjektivní kamerou), v níž režisérovo alter ego v podobě filmové vědkyně Gabriely Steinerové čte citáty z Godardovy knihy Příběh(y) filmu a z filozofické publikace Mluvil tu někdo o totalitarismu? Slavoje Žižeka a na počítači píše postřehy o filmu, citáty, názvy nebo jména. Především si prohlíží různá amatérská videa (zejméná z portálu YouTube), ukázky z filmů (Bezstarostná jízda, Záhada Blair Witch, bondovka Zlaté oko, Kinoautomat a další), z TV seriálů (např. 30 případů majora Zemana, Rozpaky kuchaře Svatopluka) či z různých pořadů a reklam. Kromě toho se „dějem“ proplétají čtyři epizody. V první přijíždí k psychologovi na chatu známý. Živí se jako scenárista, ale má pocit, že se film prolíná do jeho života a stává se i jeho součástí. Nakonec k chatě přiletí vrtulník a vojenské komando oba muže zastřelí, prohledá chatu a po nalezení Svatého grálu opět odlétne. Ve druhé umělec v opuštěné tovární hale připravuje konceptuální instalaci. Neustále mu volá galeristka, že dílo musí být do zítřejší tiskové konference hotové. Ve třetí epizodě herec Miroslav Krobot ve studiu před modrým klíčovacím plátnem po dlouhé přípravě dokola opakuje jednu hereckou akci (otočí se a zamává). V poslední režisér Jiří Menzel v pražském kinu Lucerna vypráví děj filmu Ostře sledované vlaky. Slavnostní veřejná premiéra snímku se uskutečnila 26. května 2016 v pražském kině Oko. O téměř rok později (premiérou na Febiofestu 28. března 2017) vstoupil film do kinodistribuce. Projekt, vytvářející slepenec různých epizod, videí a textů, nedávající moc smysl, je určen spíše malému okruhu náročných diváků při klubových a alternativních projekcích. Podobnému tématu se Tomáš Svoboda věnoval již výstavou Jako film v pražské galerii tranzitdisplay (prosinec 2015 – únor 2016). Přibližná délka díla (filmová verze) je 1 h 22 min.


    Tomáš Svoboda

    Narozen 1974 v Plzni, studium absolvoval na pražské Akademii výtvarných umění (1996–2003 magisterské studium v oboru malířství, 2013–2016 doktorské studium architektury a designu). Je spoluzakladatelem Centra pro současné umění display a finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2006. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se věnuje také architektuře a filmovému výtvarnictví. V současnosti působí rovněž jako vedoucí Ateliéru nových médií na Akademii výtvarných umění v Praze.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Jako z filmu je Tomáš Svoboda. Na základě nabídkové povinnosti je od roku 2016 filmová verze audiovizuálního díla uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Licence k dalšímu užití audiovizuálního díla byla Národnímu filmovému archivu udělena v roce 2021. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Za další formy distribuce odpovídá filmová a video produkční společnost i/o post s.r.o. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Lucie Svobodová
  • Obrázky
    Obrázky
    Lucie Svobodová
    1989

    Krátký film Obrázky představuje jedno z prvních uměleckých audiovizuálních děl vzniklých v Československu, k jehož výrobě byla využita počítačová animace. V průběhu svého studia v ateliéru Filmové a televizní grafiky na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové se Lucie Svobodová věnovala především klasickému animovanému vyprávění prostřednictvím figurální kresby, v jednom ze svých prvních filmů Obrázky však ústřední děj i postavu abstrahuje a rozvíjí možnosti nového barevného tvarosloví prostřednictvím grafického systému počítače Amiga. Motiv poutníka se v díle Lucie Svobodové pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu, na které měla vliv autorčina obeznámenost s buddhistickým učením. Práce byla prezentována na první souhrnné přehlídce videoartu v Československu s názvem Den videa (Průmyslový palác, Bubeneč, Praha 1989). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 58 s.


    Lucie Svobodová

    Narozena 1963 v Praze, zde rovněž vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (1982–1988, obor Filmová a televizní grafika, vedoucím prof. Jágr). V 90. letech absolvovala několik odborných stáží, např. v Kanadě, Belgií nebo v Německu. Byla zakládající členkou Institutu Intermédií, v současnosti působí také pedagogicky na Českém vysokém učení technickém v Praze. Ve své tvorbě se zaměřuje na práci s elektronickými médii, zejména na počítačovou animaci, 3D prostorovou grafiku, virtuální realitu nebo umělou inteligenci.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Obrázky je Lucie Svobodová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Vteřina za vteřinou
    Vteřina za vteřinou
    Lucie Svobodová
    1994

    V audiovizuálním díle Vteřina za vteřinou vytváří Lucie Svobodová fantaskní krajinu za pomoci digitální animace, která vychází z autorských kreseb a maleb. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je téma životní pouti symbolizované sedmi po sobě se opakujícími úseky, jež jsou tvořené z objektů a prostředí založených na vzpomínkách i volných asociacích umělkyně. Hudbu k dílu zkomponoval Hynek Schneider. Dílo bylo prezentována na výstavě Český obraz elektronický (Mánes, Praha 1994). Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 42 s.


    Lucie Svobodová

    Narozena 1963 v Praze, zde rovněž vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (1982–1988, obor Filmová a televizní grafika, vedoucím prof. Jágr). V 90. letech absolvovala několik odborných stáží, např. v Kanadě, Belgií nebo v Německu. Byla zakládající členkou Institutu Intermédií, v současnosti působí také pedagogicky na Českém vysokém učení technickém v Praze. Ve své tvorbě se zaměřuje na práci s elektronickými médii, zejména na počítačovou animaci, 3D prostorovou grafiku, virtuální realitu nebo umělou inteligenci.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Vteřina za vteřinou je Lucie Svobodová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Cesta
    Cesta
    Lucie Svobodová
    1993

    V krátkém filmu Cesta umělkyně Lucie Svobodová propojuje svou znalost klasické malby a kresby s vizuálními možnostmi digitální animace, které se na počátku 90. let věnovala profesionálně. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je motiv poutníka, jenž se v autorčině díle pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu. Hudbu k filmu složil David Koller. Umělkyně dílo porpvé prezentovala na své samostatné výstavě Cesta v Galerii Radost FX (Praha, 1993–1994), kde byly kopie díla v limitované edici VHS nabízeny k prodeji. Dílo bylo na výstavě prezentováno v rámci prostorové instalace navržené Miro Dopitou, již tvořila soustava zrcadel odrážejících film přehrávaný na televizních obrazovkách. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 35 s.


    Lucie Svobodová

    Narozena 1963 v Praze, zde rovněž vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (1982–1988, obor Filmová a televizní grafika, vedoucím prof. Jágr). V 90. letech absolvovala několik odborných stáží, např. v Kanadě, Belgií nebo v Německu. Byla zakládající členkou Institutu Intermédií, v současnosti působí také pedagogicky na Českém vysokém učení technickém v Praze. Ve své tvorbě se zaměřuje na práci s elektronickými médii, zejména na počítačovou animaci, 3D prostorovou grafiku, virtuální realitu nebo umělou inteligenci.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Cesta je Lucie Svobodová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Ivan Tatíček
  • Metrofilm
    Metrofilm
    Ivan Tatíček
    1984

    Ačkoliv Metrofilm Ivana Tatíčka vznikl na základě inspirace dobovými videoklipy z rakouské televize, není v pravém smyslu film hudební. Dvojice alegorických postav dezorientace a řádu (David Pacholík a Ivana Málková) ve filmu proplouvá v repetitivních pohybech prostory metra a konfrontuje se se systémem pravidel, postupů a geometrickým řádem. Autenticky tak ilustruje dobovou atmosféru osobní volby mezi společenskou rezignací, taktizováním ve veřejném prostoru nebo hledáním vnitřní svobody, kterou mohl skýtat relativně svobodný pohyb v paralelním světě. Hudbu zkomponoval až na dokončený obraz Vladimír Helebrant, člen skupiny Němý Bobeš. Ve filmu se v drobné roli neočekávaně objeví i Oldřich Kaiser a Jiří Lábus. Uvedení Metrofilmu na Mladé kameře v Uničově doprovázela kritika ze strany festivalové poroty, která film odsoudila, avšak toto odmítnutí a současně vřelé přijetí filmu v alternativních kruzích přivedlo Tatíčka obratem k následující spolupráci s hudební skupinou Nahoru po schodišti dolů band. Přibližná délka díla je 8 min 34 s.


    Ivan Tatíček

    Narozen 1957, v osmdesátých letech patřil k nejvýraznějším postavám českého alternativního filmu. Pro jeho dokumentární filmy je typická atmosféra blízkosti, pozice tvůrce, jako přímého účastníka děje. Jako kameraman a režisér byl autentickým pozorovatelem i přirozenou součástí dění kolem sebe. Takto zaznamenal nejen okamžiky všednosti pozdního socialismu, spojené především s okruhem jeho známých a spolužáků, ale i řadu kolektivů a osobností alternativní kulturní scény, jako například divadlo Vrata a skupiny Nahoru po schodišti dolů band, Němý Bobeš a Sto zvířat. Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří série observačních Super-8 dokumentů Kruh D, O ničem jiném a Všude doma dobře nejlíp, v nichž využívá tvůrčích postupů rodinného filmu. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let začal jako jeden z prvních umělců v Československu pracovat s médiem videa, byl členem oboru videa SČVU, zúčastnil se dobově důležitých výstav Den videa (1989) a Český obraz elektronický (1994). Z tohoto období lze uvést video Motýl v tunelu, které tvoří symbolický předěl mezi kulturou filmového amaterismu osmdesátých let a videem transformačního období po roce 1989. Jeho dokument ARCO zachycuje českou účast na stejnojmenné mezinárodní výstavě videoartu v Madridu. Tatíčkovy filmy byly v osmdesátých letech uváděny na amatérských festivalech, zejména na Mladé kameře v Uničově a Brněnské 16. Zde pravidelně získávaly některou z hlavních cen. Dobovou kritikou byly vysoce hodnoceny, zejména v měsíčníku Amatérský film jim byla opakovaně věnována pozornost. Ve své době byly považovány za vysoce autentické, formálně neobvyklé, v řadě ohledů převyšující tehdejší profesionální dokumentární produkci. V devadesátých letech pak postupně upadly v zapomnění a byly digitálně zpřístupněny Národním filmovým archivem v roce 2019.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Metrofilm je Ivan Tatíček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • Motýl v tunelu
    Motýl v tunelu
    Ivan Tatíček
    1989

    Film Motýl v tunelu je prvním videoartovým dílem Ivana Tatíčka. Autor v něm experimentoval s děleným obrazem, kterému dominuje tvář dívky v černých brýlích. Rytmické opakování, znásobení obrazu a mono či dichromatická barevnost vytvářejí reminiscenci na pop artové grafiky. To, co se na první pohled jeví jako pouhá hříčka raného videoartu, však ilustruje základní motivy Tatíčkovy tvorby: napětí mezi inscenováním situace a autenticitou vytváří odlehčený sociálně kritický tón. Zatímco na poli amatérského filmu fungovala zavedená pravidla, v Motýlu v tunelu lze pozorovat, jakým způsobem teprve probíhalo ohledávání možností videoartu. Přibližná délka díla je 8 min 26 s.


    Ivan Tatíček

    Narozen 1957, v osmdesátých letech patřil k nejvýraznějším postavám českého alternativního filmu. Pro jeho dokumentární filmy je typická atmosféra blízkosti, pozice tvůrce, jako přímého účastníka děje. Jako kameraman a režisér byl autentickým pozorovatelem i přirozenou součástí dění kolem sebe. Takto zaznamenal nejen okamžiky všednosti pozdního socialismu, spojené především s okruhem jeho známých a spolužáků, ale i řadu kolektivů a osobností alternativní kulturní scény, jako například divadlo Vrata a skupiny Nahoru po schodišti dolů band, Němý Bobeš a Sto zvířat. Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří série observačních Super-8 dokumentů Kruh D, O ničem jiném a Všude doma dobře nejlíp, v nichž využívá tvůrčích postupů rodinného filmu. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let začal jako jeden z prvních umělců v Československu pracovat s médiem videa, byl členem oboru videa SČVU, zúčastnil se dobově důležitých výstav Den videa (1989) a Český obraz elektronický (1994). Z tohoto období lze uvést video Motýl v tunelu, které tvoří symbolický předěl mezi kulturou filmového amaterismu osmdesátých let a videem transformačního období po roce 1989. Jeho dokument ARCO zachycuje českou účast na stejnojmenné mezinárodní výstavě videoartu v Madridu. Tatíčkovy filmy byly v osmdesátých letech uváděny na amatérských festivalech, zejména na Mladé kameře v Uničově a Brněnské 16. Zde pravidelně získávaly některou z hlavních cen. Dobovou kritikou byly vysoce hodnoceny, zejména v měsíčníku Amatérský film jim byla opakovaně věnována pozornost. Ve své době byly považovány za vysoce autentické, formálně neobvyklé, v řadě ohledů převyšující tehdejší profesionální dokumentární produkci. V devadesátých letech pak postupně upadly v zapomnění a byly digitálně zpřístupněny Národním filmovým archivem v roce 2019.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Motýl v tunelu je Ivan Tatíček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • O ničem jiném
    O ničem jiném
    Ivan Tatíček
    1983

    Název filmu Ivana Tatíčka odkazuje na O něčem jiném Věry Chytilové. Ve snímku, jež předjímá dokumentární subžánr, jsou konfrontovány portréty dvou bývalých spolužáků (film se zčásti odehrává na strahovských vysokoškolských kolejích). Jeden z nich žije maloměstským životem, buduje dům a působí usedle a druhý se naopak až příliš volnomyšlenkářsky a nezodpovědně potuluje po pražských hospodách. Kamera sleduje oba protagonisty prakticky neustále v jejich typickém životním prostředí, aniž by film naznačoval dramatický konflikt nebo se svým způsobem vyprávění přikláněl na jednu stranu. Jako třetí a spojující motiv obou linií jsou zde portréty náhodných kolemjdoucích v místě natáčení, tvořící téměř antropologický rámec typizovaných aktérů společnosti. Film tak autenticky zachycuje společenskou atmosféru upadajícího socialismu v prožitcích jeho všedních aktérů. Jeho protagonisté žijí své životy v dosažitelných mantinelech systému, podílí se na dílčích společenských rituálech v jakémsi neartikulovaném bezčasí. Film patří mezi významné tituly v kontextu amatérské filmové tvorby 80. let (v roce 1983 získal Cenu za nejlepší dokumentární film v soutěži Mladá kamera). Byl natáčen na inverzní materiál Super 8 a existuje pouze v jednom originálním exempláři. Z tohoto důvodu bylo cílem akvizice digitalizátu rovněž zdokumentovat a zajistit současný stav snímku. Přibližná délka díla je 22 min 52 s.


    Ivan Tatíček

    Narozen 1957, v osmdesátých letech patřil k nejvýraznějším postavám českého alternativního filmu. Pro jeho dokumentární filmy je typická atmosféra blízkosti, pozice tvůrce, jako přímého účastníka děje. Jako kameraman a režisér byl autentickým pozorovatelem i přirozenou součástí dění kolem sebe. Takto zaznamenal nejen okamžiky všednosti pozdního socialismu, spojené především s okruhem jeho známých a spolužáků, ale i řadu kolektivů a osobností alternativní kulturní scény, jako například divadlo Vrata a skupiny Nahoru po schodišti dolů band, Němý Bobeš a Sto zvířat. Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří série observačních Super-8 dokumentů Kruh D, O ničem jiném a Všude doma dobře nejlíp, v nichž využívá tvůrčích postupů rodinného filmu. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let začal jako jeden z prvních umělců v Československu pracovat s médiem videa, byl členem oboru videa SČVU, zúčastnil se dobově důležitých výstav Den videa (1989) a Český obraz elektronický (1994). Z tohoto období lze uvést video Motýl v tunelu, které tvoří symbolický předěl mezi kulturou filmového amaterismu osmdesátých let a videem transformačního období po roce 1989. Jeho dokument ARCO zachycuje českou účast na stejnojmenné mezinárodní výstavě videoartu v Madridu. Tatíčkovy filmy byly v osmdesátých letech uváděny na amatérských festivalech, zejména na Mladé kameře v Uničově a Brněnské 16. Zde pravidelně získávaly některou z hlavních cen. Dobovou kritikou byly vysoce hodnoceny, zejména v měsíčníku Amatérský film jim byla opakovaně věnována pozornost. Ve své době byly považovány za vysoce autentické, formálně neobvyklé, v řadě ohledů převyšující tehdejší profesionální dokumentární produkci. V devadesátých letech pak postupně upadly v zapomnění a byly digitálně zpřístupněny Národním filmovým archivem v roce 2019.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu O ničem jiném je Ivan Tatíček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

  • ARCO – Aneb český videoart proniká do světa
    ARCO – Aneb český videoart proniká do světa
    Ivan Tatíček
    1993

    V roce 1993 se veletrhu současného umění ARCO v Madridu zúčastnili i čeští videoartisté. Z komentáře v Tatíčkově reportáži vyznívá, že česká výprava tento veletrh vnímala sice jako prestižní událost a prezentační příležitost, ale zároveň kriticky hodnotila komerční aspekt veletrhu. V rozděleném obrazu se Tatíček věnuje ruchu výstavních prostor a současně ukazuje práce českých videoartistů. Z komentáře se dozvídáme rovněž o tom, že výpravu inicioval a zorganizoval Radek Pilař, český stánek zaplatilo ministerstvo kultury a zbytek rozpočtu pokryl sponzoring od mladoboleslavské Škodovky a Telexportu. Česká televize do Madridu vyslala také mladého vedoucího tvůrčí skupiny v redakci převzatých pořadů Petra Sládečka, jenž se zúčastnil debaty na téma narativního a konceptuálního videa. Český videoart zastupovali Tomáš Ruller, Zdeňka Čechová, Federico Diaz, Věra Geislerová, Roman Milerský, Ivan Tatíček, Petr Skala, Petr Vrána a svou poslední prací s názvem Yes No Yes zde byl symbolicky přítomen i Radek Pilař, který zemřel nedlouho před odjezdem do Madridu. Přibližná délka díla je 20 min 6 s.


    Ivan Tatíček

    Narozen 1957, v osmdesátých letech patřil k nejvýraznějším postavám českého alternativního filmu. Pro jeho dokumentární filmy je typická atmosféra blízkosti, pozice tvůrce, jako přímého účastníka děje. Jako kameraman a režisér byl autentickým pozorovatelem i přirozenou součástí dění kolem sebe. Takto zaznamenal nejen okamžiky všednosti pozdního socialismu, spojené především s okruhem jeho známých a spolužáků, ale i řadu kolektivů a osobností alternativní kulturní scény, jako například divadlo Vrata a skupiny Nahoru po schodišti dolů band, Němý Bobeš a Sto zvířat. Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří série observačních Super-8 dokumentů Kruh D, O ničem jiném a Všude doma dobře nejlíp, v nichž využívá tvůrčích postupů rodinného filmu. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let začal jako jeden z prvních umělců v Československu pracovat s médiem videa, byl členem oboru videa SČVU, zúčastnil se dobově důležitých výstav Den videa (1989) a Český obraz elektronický (1994). Z tohoto období lze uvést video Motýl v tunelu, které tvoří symbolický předěl mezi kulturou filmového amaterismu osmdesátých let a videem transformačního období po roce 1989. Jeho dokument ARCO zachycuje českou účast na stejnojmenné mezinárodní výstavě videoartu v Madridu. Tatíčkovy filmy byly v osmdesátých letech uváděny na amatérských festivalech, zejména na Mladé kameře v Uničově a Brněnské 16. Zde pravidelně získávaly některou z hlavních cen. Dobovou kritikou byly vysoce hodnoceny, zejména v měsíčníku Amatérský film jim byla opakovaně věnována pozornost. Ve své době byly považovány za vysoce autentické, formálně neobvyklé, v řadě ohledů převyšující tehdejší profesionální dokumentární produkci. V devadesátých letech pak postupně upadly v zapomnění a byly digitálně zpřístupněny Národním filmovým archivem v roce 2019.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu ARCO je Ivan Tatíček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Marek Ther
  • Miss Krimi
    Miss Krimi
    Marek Ther, Ondřej Brody
    2005

    Krátký film Miss Krimi vznikl ve spolupráci Marka Thera a Ondřeje Brodyho jako dvoj film na téže téma: zneužití, znásilnění, podřízení, které je častým tématem kriminálních zápletek, ale zároveň je latentně přítomné i ve vztahu mezi umělcem a tím, koho zobrazuje ve svém díle. Oba umělci angažovali ve svých dvou krátkých filmech pracovně nazvaných Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2 stejnou protagonistku, již poznali během předmětu figurální kresba na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění v Praze, kde stála studentům a studentkám po léta modelem. Snímek se natáčel v Komořanech během dvou různých dnů. Oba umělci si byli vzájemně kameramany. Mark Ther, pro kterého je typická práce s detailně promyšleným kostýmem, který má zásadní vliv na sémantizaci příběhu, ve své verzi sledoval výrazně namalovanou ženu s fialovým svetrem, náušnicemi a broží při práci ve skleníku, jak okopává záhon. Žena z ničeho nic omdlí a padá na zkypřenou půdu. V záběru se objeví ruce anonymního pozorovatele, který ženu osahává. Příběh je ponechán bez jasného konce. V případě verze Ondřeje Brodyho se žena ocitá v malé zasněžené roklině, kde ji anonymní hlas ponižujícími příkazy nutí odhalit partie jejího těla a pozřít kousek sušenky. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 48 s.


    Marek Ther

    Narozen 1979 v Praze, zde také studoval v ateliérech malby a nových médií na Akademii výtvarných umění (vedoucími Vladimír Skrepl a Michael Bielický, 1998–2005). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt na Copper Union v New Yorku (2004). Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, přičemž velká část jeho snímků a krátkometrážních videí se tematicky dotýká zejména nacismu, sudetoněmecké problematiky a queer identity. Marek Ther se s pravidelností účastní výstav a filmových přehlídek v Čechách i v zahraničí (např. v Berlíně, New Yorku nebo v Rotterdamu), v roce 2011 se stal také nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého.


    Ondřej Brody

    Narozen 1980 v Praze, zde rovněž studoval na Akademii výtvarných umění (2000–2005). Již od 90. let absolvoval několik zahraničních pobytů a stáží, například na Universität der Künste v Berlíně (2003–2004, obor Experimental Media) nebo na Escuela Superior de Arte v Havaně (1999–2000). Ve své tvorbě se orientuje především na práci s pohyblivým obrazem a na konstruování sociálně laděných akcí, prostřednictvím nichž kriticky reaguje na praktiky, které jsou typické pro klasické institucionální rámce a současný umělecký provoz. V mnohých případech spolupracuje s dalšími tvůrci (zejména s Markem Therem a Kristoferem Pateauem) a zároveň působí v rámci uměleckých skupin Fifty Fifty a Rafani. Ondřej Brody je také spoluzakladatelem Vyšší odborné školy vizuální komunikace Scholastika (od roku 2012) či prostoru pro umění Preproduction na Soldiner Strasse 103, Berlin – Wedding (od roku 2004). V roce 2008 byl Brody nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého, v roce 2010 se stal laureátem vídeňské Essl Award a Kunstpreis Balmoral 03.

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Miss Krimi jsou Marek Ther a Ondřej Brody. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • Der kleine Blonde und sein roter Koffer
    Der kleine Blonde und sein roter Koffer
    Marek Ther
    2005

    V roce 2003 se Mark Ther setkal s příběhem o chlapci s červeným kufrem ve formě německé říkanky („Der kleine Blonde und sein roter Koffer“), který ho velice zaujal pro svou tajuplnost. Snímek tvoří retrospektivní vyprávění vzpomínek dvou žen (Američanky a Němky) na mladíka ve vlaku, jenž cestoval s velkým červeným kufrem, aniž by odhalil, co ukrývá. Enigmatičnost chlapce je umocněna jeho nehybným herectvím. Ženy, z nichž každá mluví jiným jazykem a přesto si výborně rozumějí, se navzájem jemně dotýkají a navozují dojem hlubokého propojení. Důležitou filmovou složku sehrála kamera, která střídá záběry mezi ženami a nehybným mladíkem. Kameramanem byl Darko Štulič z Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění. Jedná se o první snímek Marka Thera, při němž umělec mohl využít profesionální techniku a filmový štáb včetně produkce. První prezentace díla proběhla v roce 2005 na Akademii výtvarných umění formou projekce na plátně spolu s dalším filmem Marka Thera Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2, jež realizoval s umělcem Ondřejem Brodym. O dva roky později příběh o blonďatém mladíkovi s červeným kufrem vybral pro samostatnou výstavu Marka Thera kurátor František Kowolowski (Dům umění města Brna, Dům pánů z Kunštátu, 11. 2007 – 27. 1. 2008). V roce 2008 byl snímek uveden na další Therově samostatné výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min a 37 s.


    Marek Ther

    Narozen 1979 v Praze, zde také studoval v ateliérech malby a nových médií na Akademii výtvarných umění (vedoucími Vladimír Skrepl a Michael Bielický, 1998–2005). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt na Copper Union v New Yorku (2004). Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, přičemž velká část jeho snímků a krátkometrážních videí se tematicky dotýká zejména nacismu, sudetoněmecké problematiky a queer identity. Marek Ther se s pravidelností účastní výstav a filmových přehlídek v Čechách i v zahraničí (např. v Berlíně, New Yorku nebo v Rotterdamu), v roce 2011 se stal také nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Der kleine Blonde und sein roter Koffer je Marek Ther. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • Burger und Ther
    Burger und Ther
    Marek Ther
    2004

    Film realizoval Mark Ther během studií v New Yorku v roce 2004 s holandským spolužákem Gebrantem Burgerem. Společně jej natočili za jeden den bez předem připraveného scénáře. Zvuk byl dodělán v postprodukci. Tato improvizace doprovázená přejatými populárními písněmi, se připodobňuje hudebnímu klipu. Choreografie tanečních kroků dvou párů nohou obou umělců, zvuk otáčení židle, nebo inscenovaný operní zpěv Marka Thera byly vytvořeny jako experimentální průřez zvukovou a hudební složkou s improvizovanými scénami. Gebrant Burger film nikdy neprezentoval. První uvedení proběhlo za využití staré televize v chodbě soukromé vysoké umělecké školy Cooper Union v New Yorku spolu s dalšími filmy Marka Thera, které natočil v roce 2004 (Max, Chevrolet Caprise Classic Ch. D. a Malibu). O čtyři roky později byl snímek prezentován na umělcově výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008), která byla zaměřena na téma transgenderu a na mediální klišé reflektující některé jevy konzumní společnosti. Jako většina Therových filmů, také Burger und Ther byl uveden v kině (např. Fetišizace odmítaného, cyklus Paralelní kino, Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 21 s.


    Marek Ther

    Narozen 1979 v Praze, zde také studoval v ateliérech malby a nových médií na Akademii výtvarných umění (vedoucími Vladimír Skrepl a Michael Bielický, 1998–2005). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt na Copper Union v New Yorku (2004). Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, přičemž velká část jeho snímků a krátkometrážních videí se tematicky dotýká zejména nacismu, sudetoněmecké problematiky a queer identity. Marek Ther se s pravidelností účastní výstav a filmových přehlídek v Čechách i v zahraničí (např. v Berlíně, New Yorku nebo v Rotterdamu), v roce 2011 se stal také nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Burger und Ther je Marek Ther. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

  • MHD – Bus
    MHD – Bus
    Marek Ther, Ondřej Brody
    2002

    Dílo patří do trilogie snímků MHD – Bus, MHD – Tramvaj, MHD – Metro. Poslední dva jmenované snímky se nedochovaly. Všechny tři filmy realizoval Mark Ther společně s Ondřejem Brody. Prvním impulsem pro realizaci akcí byl podle obou umělců pach ve vozech městské hromadné dopravy, a tak se rozhodli na situaci provokativně reagovat v sérii performancí spočívajících ve zpracování silně čpících potravin. Spojujícím motivem filmů je performativní akce obou umělců, během níž konzumují zapáchající potraviny v městské hromadně dopravě plné cestujících. V metru pojídali uzenou makrelu, v tramvaji krájeli cibuli. V jediném dochovaném snímku si v autobuse mažou syrečky na chleba. Akce proběhly v roce 2002 v Praze a měly pobouřit cestující, kteří si až na pár výjimek celé situace vůbec nevšímali. Dílo bylo realizováno jako školní práce během studia obou umělců na Akademii výtvarných umění v Praze, kde bylo rovněž prezentováno během klauzur. Snímek byl pak veřejně uveden například v rámci cyklu Paralelní kino – Programové pásmo Fetišizace odmítaného (Kino Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 46 s.


    Marek Ther

    Narozen 1979 v Praze, zde také studoval v ateliérech malby a nových médií na Akademii výtvarných umění (vedoucími Vladimír Skrepl a Michael Bielický, 1998–2005). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt na Copper Union v New Yorku (2004). Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, přičemž velká část jeho snímků a krátkometrážních videí se tematicky dotýká zejména nacismu, sudetoněmecké problematiky a queer identity. Marek Ther se s pravidelností účastní výstav a filmových přehlídek v Čechách i v zahraničí (např. v Berlíně, New Yorku nebo v Rotterdamu), v roce 2011 se stal také nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého.


    Ondřej Brody

    Narozen 1980 v Praze, zde rovněž studoval na Akademii výtvarných umění (2000–2005). Již od 90. let absolvoval několik zahraničních pobytů a stáží, například na Universität der Künste v Berlíně (2003–2004, obor Experimental Media) nebo na Escuela Superior de Arte v Havaně (1999–2000). Ve své tvorbě se orientuje především na práci s pohyblivým obrazem a na konstruování sociálně laděných akcí, prostřednictvím nichž kriticky reaguje na praktiky, které jsou typické pro klasické institucionální rámce a současný umělecký provoz. V mnohých případech spolupracuje s dalšími tvůrci (zejména s Markem Therem a Kristoferem Pateauem) a zároveň působí v rámci uměleckých skupin Fifty Fifty a Rafani. Ondřej Brody je také spoluzakladatelem Vyšší odborné školy vizuální komunikace Scholastika (od roku 2012) či prostoru pro umění Preproduction na Soldiner Strasse 103, Berlin – Wedding (od roku 2004). V roce 2008 byl Brody nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého, v roce 2010 se stal laureátem vídeňské Essl Award a Kunstpreis Balmoral 03.

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu MHD – Bus jsou Marek Ther a Ondřej Brody. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

Petra Vargová
  • Dead or Alive 2
    Dead or Alive 2
    Petra Vargová
    2001

    Krátký film Dear or Alive 2 vznikl během studijní stáže Petry Vargové na Royal University College of Fine Arts ve Švédsku. Profesionalizované zázemí pro práci s novými médii umožnilo autorce pracovat s kvalitním technickým vybavením, konkrétně se jednalo o softwarové programy Flint a Adobe Premiere pro tvorbu virtuální reality. Inspirací pro vznik práce byla známá počítačová hra Dead or Alive, ve které hráči v jednotlivých kolech bojují proti stále silnějším soupeřům. Umělkyně za pomoci virtuálního setu vložila do hry svou vlastní postavu a samu sebe tak nasadila do boje proti fiktivním stvořením. Práce odrážela širší zájem autorky o vztah mezi lidskou fyziognomií a unifikovaným charakterem digitálního prostředí. Film získal několik mezinárodních ocenění, např. Film and Media Forum (Barcelona 2002) či Place Gallery Award (Stockholm 2003), a byl prezentován v rámci výstav a festivalů, např. Mladý maso (Dům u Zlatého prstenu, Praha 2002), Ars Electronica (Linz 2002), transmediale (Berlin 2002) či Entermultimediale (Praha 2005). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 35 s.


    Petra Vargová

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Dead or Alive 2 je Petra Vargová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Petr Váša
  • Větev – Prorážení televize větví
    Větev – Prorážení televize větví
    Marian Palla, Petr Váša
    1994

    Záznam akce Petra Váši a Mariana Pally vznikl v době jejich společného působení v Ateliéru intermediální tvorby. Poté, co vedení ateliéru po Radku Pilařovi převzal Tomáš Ruller, rozšířila se charakteristika oboru o multimediální performance, na jejíž výuce se podíleli právě Palla s Vášou. Akcí Větev oba pedagogové-umělci, s nepřehlédnutelnou dávkou ironie, popsali napětí mezi využíváním nových médií a živou akcí. Ve snímku vstávají od svých pracovních stolů, aby za použití vrtačky instalovali utrženou větev do zapnutého televizního přijímače. Na obrazovce je možné rozeznat původní televizní vysílání: záznam z koňských dostihů, animovaný film pro děti, koncert rockové kapely. Obraz i zvuk záznamu akce mají přiznaně nízkou kvalitu a doplňují je ještě titulky: “Prorážení televize větví” a “Litujeme zdroje elektronického obrazu zraňované a trpící přírodu”. Záznam akce natočila jejich tehdejší ateliérová kolegyně a umělkyně Jennifer de Felice. Dílo bylo uvedeno na výstavě Český obraz elektronický – vnitřní zdroje (1994, Mánes). Přibližná délka audiovizuálního díla je 11 minut.


    Marian Palla

    Narozen 1953 v Košicích na Slovensku, v letech 1970–1975 studoval na Státní konzervatoři v Brně. Později absolvoval rovněž Ateliér multimédia, koncept, environment na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně, kde od roku 1994 působí jako asistent a docent. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se věnuje také literární tvorbě a publicistice.


    Petr Váša

    Narozen 1965 v Brně, v letech 1983–1988 zde studoval Vědu o výtvarném umění (Masarykova univerzita). V Brně působil rovněž pedagogicky a to na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického (zejména v Ateliéru intermediální a digitální tvorby) a na Janáčkově akademii múzických umění. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se dlouhodobě věnuje také hudbě a projektu fyzického básnictví.

    Licenční podmínky

    Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Větev – Prorážení televize větví jsou Marian Palla a Petr Váša. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorům náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autorů.

Jan Zajíček
  • Karamel je cukr, co už se neuzdraví
    Karamel je cukr, co už se neuzdraví
    Jan Zajíček
    1999

    Videoklip Karamel je cukr, co už se neuzdraví vznikl jako studentské cvičení Jana Zajíčka na Katedře animované tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze, kde se umělec věnoval multimediálně tvorbě. Film pro umělce představoval příležitost pro experimentování s natáčením na filmový materiál a digitální postprodukcí za užití 3D animačních programů. Videoklip ztvárňuje stejnojmennou skladbu hudební skupiny WWW, jejímž byl Jan Zajíček v té době členem. Obrazová složka metaforicky rozvíjí text skladatele Lubomíra Typlta, která se dotýká tématu pomíjivosti a nenaplněné lásky. Videoklip získal ocenění na španělském festivalu Eurovideo konaném v roce 1999. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 56 s.


    Jan Zajíček

    Narozen 1977 v Praze, zde vystudoval Výtvarnou školu Václava Hollara a později také Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění (Katedra režie, Katedra animované a multimediální tvorby). Mezi lety 1993–2000 byl členem rapové skupiny WWW, současně byl jedním z průkopníků české graffiti scény (tvořil pod pseudonymem Skarf, Scraf, nebo TCP crew). Kromě působení v oblasti autorské režie je Jan Zajíček autorem mnoha hudebních videoklipů, televizních spotů, nebo hudby k několika filmovým titulům. Je držitelem mnoha cen (např. čestné uznání Festivalu Eurovideo 99, Malaga, Španělsko, 1999; cena za nejlepší studentskou kolekci festivalu, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, 2003; cena Akademie populární hudby Anděl za nejlepší český videoklip roku 2007). V minulosti působil rovněž pedagogicky na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Karamel je cukr, co už se neuzdraví je Jan Zajíček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitele autorských práv.

  • Konec jedince
    Konec jedince
    Jan Zajíček
    2002

    Krátký snímek Jana Zajíčka vznikl jako studentská práce během jeho studia v Kabinetu multimediální tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Námětem filmu je reflexe úmrtí člověka ve vztahu k síti společenských vztahů, jejichž je součástí. Zajíček zachycuje strukturu této sítě, od čehož se odvíjí nelineární forma jeho filmového vyprávění. Souběžnost dějů vyjadřuje pomocí prolínání hraných sekvencí s 3D digitální animací, která ilustruje strukturu sítě znázorněných společenských vazeb. Pomíjívost těchto vazeb režisér zdůraňuje zasazením děje do efemérního prostředí graffity scény, jejíž byl sám součástí. Film získal ocenění za nejlepší zvuk v rámci studentského festivalu FAMUFEST a byl uveden na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Oberhausen, Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary či v Anthology Film Archives v New Yorku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 20 min 10 s.


    Jan Zajíček

    Narozen 1977 v Praze, zde vystudoval Výtvarnou školu Václava Hollara a později také Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění (Katedra režie, Katedra animované a multimediální tvorby). Mezi lety 1993–2000 byl členem rapové skupiny WWW, současně byl jedním z průkopníků české graffiti scény (tvořil pod pseudonymem Skarf, Scraf, nebo TCP crew). Kromě působení v oblasti autorské režie je Jan Zajíček autorem mnoha hudebních videoklipů, televizních spotů, nebo hudby k několika filmovým titulům. Je držitelem mnoha cen (např. čestné uznání Festivalu Eurovideo 99, Malaga, Španělsko, 1999; cena za nejlepší studentskou kolekci festivalu, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, 2003; cena Akademie populární hudby Anděl za nejlepší český videoklip roku 2007). V minulosti působil rovněž pedagogicky na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze.

    Licenční podmínky

    Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Konec jedince je Jan Zajíček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

    Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitele autorských práv.

« 12

Kompletní databáze Videoarchiv →