Image: Český obraz elektronický, 1994 TMP
Foto: Karel Šuster

Český obraz elektronický, 1994 TMP

13. – 26. 9. 2021
Zdeňka Čechová, Michael Bielický, Martin Hřebačka, René Slauka, Lucie Svobodová, Marian Palla, Petr Váša, Radek Pilař
Kurátor: Martin Mazanec

 

Původní skupinová výstava Český obraz elektronický – vnitřní zdroje probíhala v roce 1994 ve sklepním prostoru výstavní síně Mánes. V něm bylo rozmístěno dvanáct televizorů a jedna projekce, na kterých byla ve smyčkách promítána monografická i skupinová pásma videí. Výstava je historicky vnímána jako zásadní počin v oblasti prezentace pohyblivého obrazu v Československu, ačkoliv většina děl je dnes pro veřejnost víceméně nedostupná. Východiskem pro on-line rekonstrukci je výběr prací, které vznikly v devadesátých letech 20. století a byly dochovány na kazetách Betacam SP, tj. výchozích masterech pásem, která zapůjčil Ivan Tatíček, filmař, videista a jeden z organizátorů výstav.

Pohled do výstavy Český obraz elektronický s architektonickým řešením Mira Dopity. Foto: Karel Šuster

Technickou a produkční přípravu výstavy zajistilo Studio DADA s.r.o., které k této příležitosti založil Ivan Tatíček s Ivo Jebouskem, Michalem Kořánem a Ivanou Pavlovskou. Pro dokumentací výstavy a doprovodného programu v Rock Café nebo v Národním technickém muzeu byl tehdy osloven fotograf Karel Šuster. Výstavu pořádala Asociace videa a intermediální tvorbu UVU, spolupořadatelem bylo Ministerstvo zahraničních věcí ČR a TV Nova, hlavním sponzorem byl Philips a.s., dále Softir, CUE, MediaPort, Liesegang, Art Impression, Apple Computer a Macron.

Místem konání byla pražská výstavní síň Mánes, kdy v hlavním výstavním prostoru probíhala paralelně jiná výstava videa, nazvaná Video Art ‘94. Příroda v pohybu (14. 7. – 7. 8. 1994), kterou kurátorsky připravila Vlasta Čiháková-Noshiro společně s japonskou kurátorkou Keiko Sei. Ta zahrnovala videoinstalace českých i zahraničních umělců, vystavoval zde Michael Bielický, Bettina Gruber, Gary Hill, Tomáš Mašín, Vladimír Merta, Jiří Příhoda, Peter Rónai, Tomáš Ruller, Christa Sommerer a Laurent Mignonneau, Woody Vasulka, Peter Weibel a Jana Želibská.

Pohled do výstavy Český obraz elektronický s architektonickým řešením Mira Dopity. Foto: Karel Šuster

Český obraz elektronický – vnitřní zdroje
Výstavní síň Mánes, 12. července – 7. srpna 1994. Kurátor Jaroslav Vančát. 12 monitorů, 1 projekce, 42 autorů.

Videozáznamy použité pro rekonstrukci výstavního souboru byly zapůjčeny z archivu Ivana Tatíčka.

 

Michael Bielický: Perpetum mobile II (PAL video, 4.5 min, 1990)
René Slauka: Kytka (PAL video, 2 min, 1994)
Martin Hřebačka: Erosynta I (PAL video, 3.5 min., 1994)
Lucie Svobodová: Vteřina za vteřinou (PAL video, 5 min, 1994)
René Slauka: Hlavolam (PAL video, 2 min, 1994)
Radek Pilař: Virtuální opona (PAL video, 5 min., 1992)
Zdeňka Čechová: Kontrasty života (PAL video, 6.5 min., 1993)
Marian Palla, Petr Váša, Jennifer De Felice: Větev (PAL video, 11 min., 1994)

 

Ohlasy v médiích

„Výstava je alternativou v tom nejlepším slova smyslu, alternativou hledající, nonkonformní, překvapivou. Alternativou do určité míry navazující s pomocí moderní techniky na kdysi velmi sympatické hledání české meziválečné filmové avantgardy.” (Denní telegraf, 15. 7. 1994)

Pohled do výstavy Český obraz elektronický s architektonickým řešením Mira Dopity. Foto: Karel Šuster

„Výstava navíc trpí neúměrným časovým rozsahem některých prací − jen před monitorem Woodyho Vasulky strávíte 83 minut.” (Večerník Praha, 19. 7. 1994)

„První souborná výstava českého multimediální umění Český obraz elektronický se v dolních prostorách pražského Mánesa snaží zmapovat videotvorbu v Čechách. Jde spíš o počátky této formy a expozice je více přehledem než kurátorským projektem. (…) Z vysoké návštěvnosti výstavy je tento hlad po vizuální informaci patrný, stejně tak naznačuje i fascinaci televizním médiem. Na začátku výstavního prostoru, ve kterém jsou v oddělených kójích umístěny televize, funguje elektronické menu. Divák se může volně pohybovat v jakémsi obsahu expozice a vlastním přičiněním volit, co ho z videomenu zajímá. Obcházet totiž jednotlivé obrazovky, kde běží i deset dvou až šestiminutových příspěvků, a ještě jejich poselství vstřebat, není prakticky možné.” (Lenka Lindaurová, Lidové noviny, 2. 8. 1994)