Umění pohyblivého obrazu

videoprogram

Televizní relace

Televizní vysílání má na audiovizuální tvorbu umělců a umělkyň podobně formující vliv jako klasická kinematografie. Autoři se podílejí na tvorbě televizních programů nebo se vůči nim kriticky vymezují, zakládají vlastní nezávislá studia či ve svých dílech přetvářejí populární televizní pořady. I samotné médium televize se stává objektem uměleckých děl a performancí, jako je tomu například v akci Větev – Prorážení televize větví, během které umělci Petr Váša a Mariana Palla instalovali utrženou větev do zapnutého televizního přijímače. Svým humorným počínáním oba performeři převracejí dynamiku mezi různými zdroji elektronického obrazu.

Satirický přístup je vlastní také snímku Zurich režisérky Adély Babanové, jenž čerpá z konvencí žánru televizních talk-show. V inscenované debatě diskutuje fiktivní postava moderátorky, umělkyně a kurátora o jejich zesnulé přítelkyni, umělkyni Evě Weber. Pokusy o kritické zhodnocení tvorby Weber ovšem krachují na sebestředných komentářích účastníků debaty. Formát televizní diskuse režisérka využila k satirické reflexi principů a jednání, jež jsou příznačné jak pro svět populární zábavy, tak i vysokého umění.

S autorskou revizí útržků televizního vysílání pracoval umělec Zdeněk Mezihorák ve své trilogií videí Po stopách krve, Spejbl a Hurvínek a 13. revír. Z nahraného záznamu vysílání české televize vybral fragmenty, které sestavil do krátkých smyček, jež reflektují charakter vysílaných snímků.


Marian Palla, Petr Váša: Větev – Prorážení televize větví

11 min., 1994
Zobrazit v databázi

Záznam akce Petra Váši a Mariana Pally vznikl v době jejich společného působení v Ateliéru intermediální tvorby. Poté, co vedení ateliéru po Radku Pilařovi převzal Tomáš Ruller, rozšířila se charakteristika oboru o multimediální performance, na jejíž výuce se podíleli právě Palla s Vášou. Akcí Větev oba pedagogové-umělci, s nepřehlédnutelnou dávkou ironie, popsali napětí mezi využíváním nových médií a živou akcí. Ve snímku vstávají od svých pracovních stolů, aby za použití vrtačky instalovali utrženou větev do zapnutého televizního přijímače. Na obrazovce je možné rozeznat původní televizní vysílání: záznam z koňských dostihů, animovaný film pro děti, koncert rockové kapely. Obraz i zvuk záznamu akce mají přiznaně nízkou kvalitu a doplňují je ještě titulky: “Prorážení televize větví” a “Litujeme zdroje elektronického obrazu zraňované a trpící přírodu”. Záznam akce natočila jejich tehdejší ateliérová kolegyně a umělkyně Jennifer de Felice.


Zdeněk Mezihorák: Po stopách krve

2 min., 1998
Zobrazit v databázi

Zdeněk Mezihorák: 13. revír

1.5 min., 1998
Zobrazit v databázi

Zdeněk Mezihorák: Spejbl a Hurvínek

1.5 min., 1998
Zobrazit v databázi

Trilogie videí Po stopách krve, Spejbl a Hurvínek a 13. revír představuje autorskou revizi útržků televizního vysílání. Pro tyto účely si Mezihorák v roce 1998 zaznamenal jeden kompletní den programu ČT1 na kazetu Hi8. V záznamu později vyhledával krátké fragmenty, které často nesou stopy různých mediálních poškození, nebo zachycují zdánlivě prázdné, či neidentifikovatelné výjevy. Ty sestavoval do krátkých smyček, jež reflektují stejnou měrou mizanscénu původních filmů i charakter jejich mediálního povrchu. Ačkoliv práce vyvolává dojem digitálního díla, byla vytvořena za pomoci editoru The Fast Video Machine, který pouze digitálně kontroloval dva analogové Hi8 videorekordéry. Z toho také pramení rytmická nestabilita videí, je důsledkem technicky omezeného střihového zařízení. Svými názvy videa odkazují k původním filmovým dílům Po stopách krve (režie Petr Schulhoff, 1970), 13. revír (režie Martin Frič, 1946) a k seriálu Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka (režie Libuše Koutná, 1972). Spíše než o jejich cílené revize je jejich výběr důsledkem náhodného objevení v nepřetržitém toku televizního programu. Práce byly vytvořeny během studia na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně.


Adéla Babanová: Zurich

11.5 min., 2008
Zobrazit v databázi

Ke vzniku filmu Zurich Adélu Babanovou inspiroval rozhovor v časopise Artforum, natočený v roce 1973 v New Yorku, při němž se sešli sochař Robert Smithson, umělkyně Nancy Holt a novinářka Lucy Lippard, aby zavzpomínali na předčasně zemřelou sochařku Evu Hesse. Robert Smithson na konci rozhovoru poznamenal, že náboj svému dílu vtiskla Eva Hesse právě svou vlastní smrtí. Ústředním tématem snímku Zurich je tedy otázka, zda může umělec svou vlastní smrtí ztvrdit hodnotu svého díla. Kontext skutečného rozhovoru z roku 1973 není v Zurichu zmiňován, a tak dochází k zobecnění aplikovatelnému na jakékoli umělecké prostředí. Zurich je první ze tří částí volné trilogie věnované vnitřní provázanosti a mechanismům v uměleckém provozu. Gabriela Míčová v roli moderátorky, Lucie Roznětínská jako umělkyně a Kamil Švejda jako kurátor diskutují v inscenované televizní debatě o své bývalé kolegyni, přítelkyni a zřejmě i milence – zesnulé umělkyni Evě Weber. Pokusy o kritické zhodnocení tvorby Evy Weber krachují na sebestředných komentářích účastníků debaty. Osobní vzpomínky střídají vzájemné inzultace a debata postupně sklouzává k bizarní exhibici tří eg, již v překvapivých prostřizích udiveně přihlíží samotná Eva Weber v podání herečky Evy Leinweberové. Zurich je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. V trilogii o umění jsou patrné stopy zájmu o rozvíjení žánru dokufikce, kterému autorka věnovala svou pozdější historickou trilogii (Odkud spadla letuška, Návrat do Adriaportu, Neptun, 2013–2018).

Image: Televizní relace
Zurich (Adéla Babanová, 2008)