Umění pohyblivého obrazu

Videoarchiv

« 12345678910 »

Burger und Ther
Marek Ther
2004
Burger und Ther
Marek Ther
2004

Film realizoval Mark Ther během studií v New Yorku v roce 2004 s holandským spolužákem Gebrantem Burgerem. Společně jej natočili za jeden den bez předem připraveného scénáře. Zvuk byl dodělán v postprodukci. Tato improvizace doprovázená přejatými populárními písněmi, se připodobňuje hudebnímu klipu. Choreografie tanečních kroků dvou párů nohou obou umělců, zvuk otáčení židle, nebo inscenovaný operní zpěv Marka Thera byly vytvořeny jako experimentální průřez zvukovou a hudební složkou s improvizovanými scénami. Gebrant Burger film nikdy neprezentoval. První uvedení proběhlo za využití staré televize v chodbě soukromé vysoké umělecké školy Cooper Union v New Yorku spolu s dalšími filmy Marka Thera, které natočil v roce 2004 (Max, Chevrolet Caprise Classic Ch. D. a Malibu). O čtyři roky později byl snímek prezentován na umělcově výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008), která byla zaměřena na téma transgenderu a na mediální klišé reflektující některé jevy konzumní společnosti. Jako většina Therových filmů, také Burger und Ther byl uveden v kině (např. Fetišizace odmítaného, cyklus Paralelní kino, Ponrepo, Praha, 25. 3. 2019). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 21 s.


Marek Ther

Narozen 1979 v Praze, zde také studoval v ateliérech malby a nových médií na Akademii výtvarných umění (vedoucími Vladimír Skrepl a Michael Bielický, 1998–2005). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt na Copper Union v New Yorku (2004). Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, přičemž velká část jeho snímků a krátkometrážních videí se tematicky dotýká zejména nacismu, sudetoněmecké problematiky a queer identity. Marek Ther se s pravidelností účastní výstav a filmových přehlídek v Čechách i v zahraničí (např. v Berlíně, New Yorku nebo v Rotterdamu), v roce 2011 se stal také nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Burger und Ther je Marek Ther. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách badatelny Národního filmového archivu (podmínky studia dále upravuje Badatelský řád) nebo prostřednictvím online badatelny NFA, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

Čas zkoušky
Radek Pilař
1990
Čas zkoušky
Radek Pilař
1990

Výtvarně zpracovaný záznam zkoušky před koncertem Ireny a Vojtěcha Havlových. Záběry hudebníků a klášterního interiéru jsou na několika místech doplněny fotografiemi z demonstrací v roce 1989. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 40 s.


Radek Pilař

Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

Licenční podmínky

Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Čas zkoušky jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách badatelny Národního filmového archivu (podmínky studia dále upravuje Badatelský řád) nebo prostřednictvím online badatelny NFA, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. V případě zájmu o užití filmového materiálu je nutné kontaktovat Obchodní oddělení Národního filmového archivu. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

Cesta
Lucie Svobodová
1993
Cesta
Lucie Svobodová
1993

V krátkém filmu Cesta umělkyně Lucie Svobodová propojuje svou znalost klasické malby a kresby s vizuálními možnostmi digitální animace, které se na počátku 90. let věnovala profesionálně. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je motiv poutníka, jenž se v autorčině díle pojí s tématizací konceptu času a životního koloběhu. Hudbu k filmu složil David Koller. Umělkyně dílo porpvé prezentovala na své samostatné výstavě Cesta v Galerii Radost FX (Praha, 1993–1994), kde byly kopie díla v limitované edici VHS nabízeny k prodeji. Dílo bylo na výstavě prezentováno v rámci prostorové instalace navržené Miro Dopitou, již tvořila soustava zrcadel odrážejících film přehrávaný na televizních obrazovkách. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 35 s.


Lucie Svobodová

Narozena 1963 v Praze, zde rovněž vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (1982–1988, obor Filmová a televizní grafika, vedoucím prof. Jágr). V 90. letech absolvovala několik odborných stáží, např. v Kanadě, Belgií nebo v Německu. Byla zakládající členkou Institutu Intermédií, v současnosti působí také pedagogicky na Českém vysokém učení technickém v Praze. Ve své tvorbě se zaměřuje na práci s elektronickými médii, zejména na počítačovou animaci, 3D prostorovou grafiku, virtuální realitu nebo umělou inteligenci.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Cesta je Lucie Svobodová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách badatelny Národního filmového archivu (podmínky studia dále upravuje Badatelský řád) nebo prostřednictvím online badatelny NFA, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. V případě zájmu o užití filmového materiálu je nutné kontaktovat Obchodní oddělení Národního filmového archivu. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Cesta
Miloš Šejn
1979
Cesta
Miloš Šejn
1979

Ve filmu Cesta zaznamenal Miloš Šejn cestu na vrch Zebín u Jičína, jednu z lokací, ke které se vracel opakovaně. Souběžně zachycuje stmívání, proměny barev večerního světla, tónů oblohy a mizejících obrysů skal, stromů, krajiny a záblesků architektury. Narozdíl od předchozích filmů, kdy je vázán lokací, zde zachycuje samotný průběh putování s mnoha, zdánlivě nesouvisejícími záblesky okolních vjemů. Jde o film, ve kterém se nejvíce přibližuje spontánnímu natáčení vycházejícího z vnitřního soustředění a sepětí s okolím. Kamera filmu je gestická, intuitivně vedená, v některých částech filmu natáčí z ruky bez kontroly hledáčku, jakoby byla kamera volným prodloužením těla. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny), v roce 2020 byl pak promítán v rámci cyklu Paralelní kino v pražském kině Ponrepo (programové pásmo Potokem, stromem, kamenem). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.


Miloš Šejn

Narozen 1947 v Jablonci nad Nisou, v roce 1975 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obory výtvarná výchova, dějiny umění a estetika). V roce 1976 získal doktorát filozofie, v roce 1991 byl jmenován profesorem malířství. V letech 1990–2011 působil jako vedoucí intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a jako hostující pedagog na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Stuttgartu a Vídni. Šejnově filmové práci v sedmdesátých letech předcházela řada experimentů se sekvenčním snímáním nebo sériemi diapozitivů prezentovaných jako diapásma v průběhu výstav (například Cesta [1967–1973], Bažinami pod Zebínem [1972]). S filmem začal poprvé pracovat v roce 1970, jeho první práce jsou inspirovány italským neorealismem a Bergmanovými filmy z šedesátých let, na nichž však sleduje především kompoziční principy a vztahy člověka a krajiny. Po několika experimentech realizoval šest filmových děl v rozmezí let 1977–1985. Ty je možné považovat za v našem kontextu ojedinělý typ filmového vidění. Zaměřuje se na prožitek krajiny, jež pro něj vymezuje jak téma, tak i řadu konkrétních formálních postupů. Typické je pro něj subjektivní vedení kamery, jako by představovala jeho vlastní „dívání se“. To jeho práce spojuje s vlnou filmových experimentů sedmdesátých let, stejně tak ale odkazuje ke koexistenci člověka s okolním ekosystémem. Později Šejn využívá řadu dalších médií (video, CD-ROM, počítačovou animaci), aniž by to zásadně proměňovalo jeho témata a jazyk. Je tvůrcem, jehož tvorba stojí nad médii, ačkoliv je jeho práce interpretována z pozic performance, body-artu, land-artu nebo environmentálního umění.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Cesta je Miloš Šejn. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách badatelny Národního filmového archivu (podmínky studia dále upravuje Badatelský řád) nebo prostřednictvím online badatelny NFA, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. V případě zájmu o užití filmového materiálu je nutné kontaktovat Obchodní oddělení Národního filmového archivu. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Cesta do školy
Michal Pěchouček
2000
Cesta do školy
Michal Pěchouček
2000

Ve svém raném snímku Cesta do školy navazuje Michal Pěchouček na svou předešlou tvorbu a vytváří experimentální koláž převážně barevných fotografií (pohlednic), které v daném sledu představují ironický příběh ze školního prostředí. Pěchouček v něm vystupuje v roli nového vzorného žáka, který se snaží uchránit svou písemnou práci před opisováním spolužačky. Když spolužačka nepřestává, Pěchouček se na ní začne vrhat. V tuto chvíli sled fotografií střídá hraná pasáž zachycující kárající učitelku a následnou uraženou reakci žáka, která vede až k jeho odchodu z vyučování. Krátký snímek končí záběry rezignovaného Pěchoučka, jenž si v záchvěvu vzteku zapaluje cigaretu a propadá stinným stránkám života ve velkém městě. Snímek byl prezentován na výstavách Michal Pěchouček, Sláva Sobotovičová: Život jí sluší (Galerie Jelení, Praha 2000) a Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň, 2012; Galerie výtvarného umění v Ostravě, Ostrava, 2014). Kromě výstav bylo dílo zařazeno také do DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 59 s.


Michal Pěchouček

Narozen 1973 v Duchcově, v letech 1991–1993 studoval Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze a v letech 1993–1999 absolvoval studium na Akademii výtvarných umění (v ateliérech Jiřího Lindovského a Jiřího Davida). V roce 2003 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, od roku 2006 působil jako kurátor galerie 35m2. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se věnuje také divadelní tvorbě. Pěchouček v současnosti působí rovněž pedagogicky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Cesta do školy je Michal Pěchouček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách badatelny Národního filmového archivu (podmínky studia dále upravuje Badatelský řád) nebo prostřednictvím online badatelny NFA, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). V případě zájmu o užití filmového materiálu je nutné kontaktovat Obchodní oddělení Národního filmového archivu. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Chewing Gum
Radim Labuda
2004
Chewing Gum
Radim Labuda
2004

Rané práce Radima Labudy charakterizuje proces pozorování, které může být zaměřeno na okolní dění nebo, díky performativnímu přesahu, na autora samotného. Kamera je pro Labudu prostředkem ke zkoumání okolního světa i k vlastní introspekci. Chewing Gum, neboli trojice videozáznamů performativních sochařských akcí, které spočívaly v modelování žvýkačky v ústech, vytvořil Labuda během své umělecké stáže v San Franciscu v roce 2004, kde dílo také poprvé vystavil (DMS Gallery, SFAI, San Francisco 2004). O dva roky později je prezentoval formou site-specific instalace v pražské galerii Montanelli spolu s japonskou umělkyní působící v San Franciscu Chiko Sato, která dodala autorskou kresbu a balíček žvýkaček. Instalaci dále tvořily tři monitory, na nichž se ve smyčce odvíjela tři videa žvýkačkových skulptur (Torus, Helix, Spiral), kresba a polička určená mimo jiné k odkládání nápojů během vernisáže. Zatímco formální aspekty instalace dodržovaly zvyklosti instalací tohoto typu, její obsah byl zamýšlen především jako humorná parodie klasických forem body artu a performance s odkazem například k dílům Bruce Naumana nebo Mariny Abramovic. Dílo bylo rovněž prezentováno formou projekčního pásma v kině Světozor v rámci projektu Audiovisual (Praha 2006) a na přehlídce českého videoartu na korejském festivalu NEMAF (Soul 2020). Přibližná délka audiovizuálního díla 2–4 minuty.


Radim Labuda

Narozen 1976 v Bratislavě na Slovensku, studium absolvoval na Fakultě architektury Slovenské technické univerzity (1995–2000), na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (Ateliér volné tvorby Daniela Fischera, 2000–2001) a na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér intermediální tvorby Miloše Šejna a Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2001–2006). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt v ateliéru Tonyho Labata na San Francisco Art Institute (2004), později získal několik příležitostí k zahraničním rezidenčním pobytům (2012 – Quinta das Pedras, Figueiras, Portugalsko; 2012 – 47 Sedgwick Rd., Londýn; 2011 – Litløy fyr, Vesterålen, Norsko; 2009 – ISCP, New York). Ve své tvorbě se Labuda soustředí především na práci s médiem instalace a videoartu, častými tematickými okruhy jeho konceptuálně založených prací jsou sexualita, otázka identity nebo komplexnější rámce sociálních interakcí. V roce 2005 byl Labuda nominován na Cenu Oskára Čepana, v roce 2008 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. V současnosti se profiluje jako „umělec v post-praxi“ a nadále působí jako člen kolektivu Punctum, který spoluzakládal.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Chewing Gum je Radim Labuda. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách badatelny Národního filmového archivu (podmínky studia dále upravuje Badatelský řád) nebo prostřednictvím online badatelny NFA, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). V případě zájmu o užití filmového materiálu je nutné kontaktovat Obchodní oddělení Národního filmového archivu. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Der kleine Blonde und sein roter Koffer
Marek Ther
2005
Der kleine Blonde und sein roter Koffer
Marek Ther
2005

V roce 2003 se Mark Ther setkal s příběhem o chlapci s červeným kufrem ve formě německé říkanky („Der kleine Blonde und sein roter Koffer“), který ho velice zaujal pro svou tajuplnost. Snímek tvoří retrospektivní vyprávění vzpomínek dvou žen (Američanky a Němky) na mladíka ve vlaku, jenž cestoval s velkým červeným kufrem, aniž by odhalil, co ukrývá. Enigmatičnost chlapce je umocněna jeho nehybným herectvím. Ženy, z nichž každá mluví jiným jazykem a přesto si výborně rozumějí, se navzájem jemně dotýkají a navozují dojem hlubokého propojení. Důležitou filmovou složku sehrála kamera, která střídá záběry mezi ženami a nehybným mladíkem. Kameramanem byl Darko Štulič z Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění. Jedná se o první snímek Marka Thera, při němž umělec mohl využít profesionální techniku a filmový štáb včetně produkce. První prezentace díla proběhla v roce 2005 na Akademii výtvarných umění formou projekce na plátně spolu s dalším filmem Marka Thera Miss Krimi 1 a Miss Krimi 2, jež realizoval s umělcem Ondřejem Brodym. O dva roky později příběh o blonďatém mladíkovi s červeným kufrem vybral pro samostatnou výstavu Marka Thera kurátor František Kowolowski (Dům umění města Brna, Dům pánů z Kunštátu, 11. 2007 – 27. 1. 2008). V roce 2008 byl snímek uveden na další Therově samostatné výstavě nazvané Mark Ther – Videa/filmy připravené kurátorskou Olgou Malou (Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 10. 1. – 17. 2. 2008). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min a 37 s.


Marek Ther

Narozen 1979 v Praze, zde také studoval v ateliérech malby a nových médií na Akademii výtvarných umění (vedoucími Vladimír Skrepl a Michael Bielický, 1998–2005). V průběhu studia absolvoval rovněž stipendijní pobyt na Copper Union v New Yorku (2004). Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, přičemž velká část jeho snímků a krátkometrážních videí se tematicky dotýká zejména nacismu, sudetoněmecké problematiky a queer identity. Marek Ther se s pravidelností účastní výstav a filmových přehlídek v Čechách i v zahraničí (např. v Berlíně, New Yorku nebo v Rotterdamu), v roce 2011 se stal také nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Der kleine Blonde und sein roter Koffer je Marek Ther. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách badatelny Národního filmového archivu (podmínky studia dále upravuje Badatelský řád) nebo prostřednictvím online badatelny NFA, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

Dům daleko
Martin Ježek
2003
Dům daleko
Martin Ježek
2003

Dům daleko je filmovou interpretací stejnojmenné experimentální prózy Věry Linhartové, kterou vytvořil experimentální filmař Martin Ježek spolu s kameraman Jakubem Halouskem. Obraz se nesnaží text ilustrovat, spíš aplikuje obdobné tvůrčí principy, i proto by bylo nepřesné mluvit o filmové adaptaci. Filmový jazyk a experimentální forma výchozího textu vedle sebe stojí v autonomních pozicích. Jako lokaci pro natáčení si filmaři určili město Most symbolicky pro jeho těžařskou historii. Určujícími kritérii byla délka filmu a metráž materiálu: film se točil na formát Super8 a trasa pohybu kamery ve tvaru spirály, která se vinula kolem města. Výchozím bodem byl povrchový lom, dnes umělé jezero. Tak jako i v následujících Ježkových filmech, bylo nedílnou součástí procesu natáčení performativního čtení literární předlohy přímo na místě. Struktura textu tak přímo ovlivňuje i strukturu pořízeného obrazového materiálu. V případě Domu daleko tak odpovídalo každých sto kroků jednomu odstavci textu. V další fázi autoři bez kvalitativní selekce záběrů nebo dodatečném dramaturgickém zásahu přistoupili k přetočení materiálu na formát 16mm. Záznam pohybu kamery je roztříštěn, multiplikován a po celou dobu trvání filmu se motivy opakují stejnou intenzitou. Literární předloha se ve filmu znovu objevuje ve formě titulků, které film zdánlivě rozdělují na čtyři kapitoly. Ty citují vždy první věty čtyř částí textu Dům daleko a svým způsobem slouží i jako komentář nebo nástroj pro interpretaci obrazů. Gradace filmu je způsobena napětím mezi slovem a obrazem a jejich imaginativností. Princip vrstvení vzorců a systémů, do kterých se volně nalévá obsah bez řízené dramaturgie se opakuje i ve zvuku filmu. Pro něj bylo použito devět zdrojů: výuka logopedie pro předškoláky s názvem Kdo mi, děti, poví., motiv piana ze skladby Evryali Iannisa Xenakisa, mesh-up deska V tanečním rytmu Karla Vlacha, skladba Get ready od Temptation v různých rychlostech, motivy skladeb Vietnamského národního symfonického orchestru, nebo kapely Hansson & Karlsson, útržky noise core a jazzu a zvuků z ruchových desek pro filmové amatéry. Zvuková stopa filmu vznikla nezávisle na filmovém obraze jako výsledek grafické partitury. Snímek Dům daleko byl veřejně prezentován například v rámci akce Videogram 67 (Fórum pro architekturu a média, Praha 10. 5. 2017). Přibližná délka audiovizuálního díla je 25 min 43 s.


Martin Ježek

Narozen 1976 v Prostějově, v letech 1994–2001 studoval střihovou skladbu a produkci na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Ježek je experimentálním filmařem, který programově pracuje s materiálem analogového filmu. Značná část jeho filmografie interpretuje literární texty prostřednictvím strukturálních filmových postupů. K volnému zpracování si vybírá zejména představitele experimentální literatury 60. let, nebo autorky a autory, kteří ve svém přístupu k textu experimentu předcházely jako jsou Jakub Deml (Náš očistec, 2020), Stanislav Dvorský (Hra na ohradu, 2010), Věra Linhartová (Dům daleko, 2003), Milan Nápravník (Tanec, 2004) nebo Richard Weiner (Hlas v telefonu, 2000). Kromě literárních děl ve svých filmech experimentálním způsobem zpracovává portréty nebo příběhy lidí s hraniční životní zkušeností jako jsou Jan Palach (Spálenej fešák, 2011), Zdeněk Košek (Jak se dělá počasí, 2014), přeživší holokaustu (Heidegger in Auschwitz, 2016) nebo také svou osobní zkušenost z období první vlny pandemie, ve filmu, který natočil se svými dětmi v izolaci (Tichý zabiják, Z letošního konce světa, 2021). Třetím motivem, který je možné vysledovat z filmografie Martina Ježka, je fascinace různými kolektivními, zejména volnočasovými aktivitami lidí, díky kterým se stávají součástí specifické komunity. Záznam honu na divokou zvěř (m.s. energoprojekt, 2001), přehlídku souborů dechovek (Monstrkoncert, 2008), vesnickou soutěž dobrovolných hasičů (Požární sport II., 2013) nebo reenactment napoleonských válek (Mohyla války, 2019) sledujeme skrze Ježkovu režii s ironickým odstupem. To, co filmaře na těchto aktivitách zajímá a především vyrušuje však není úsměvná “hobby” vážnost, se kterou aktéři k činnostem přistupují, ale spíš nekritická kolektivní poslušnost a disciplína, ústící do absurdních situací. K formě je nutno dodat, že všechny filmy Martina Ježka využívají dokumentární postupy, situace před kamerou nejsou inscenované nebo režírované. Snad nejvýraznějším znakem jeho filmů je obrovské množství střihů. Montáž vzniká dle vymezeného systému už v kameře v průběhu natáčení, k ní se přidávají další střihy v postprodukci nezávazně na původních předělech záběrů. Také dvojexpozice vznikají především při natáčení. V případě projektů, které nevznikali jako společný projekt s hudebními dramaturgy (Hra na osadu, 2010, Jak se dělá počasí, 2014 – oba ve spolupráci s Lukášem Jiřičkou) nebo skladateli (Náš očistec, 2020 – ve spolupráci s Robertem Piotrowitzem) vzniká zvuková část nezávisle na obraze a má charakter koláže, složené z nalezených zvuků, rozhlasových her, dobových ruchových a hudebních desek pro filmové amatéry, atd. Na filmech spolupracuje nebo spolupracoval s řadou jiných filmařek/ů a umělkyň/ců jako jsou Jakub Halousek, Jan Daňhel, Martin Klapper, Robert Piotrowitz, Martin Blažíček, Lukáš Jiřička, Evženie Brabcová, Viola Ježková, Lenka Kerdová, Viera Čakányová nebo skupina Handa Gote. Kromě filmových uvedení jsou jeho filmy prezentovány i v kontextu současného umění.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Dům daleko je Martin Ježek. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách badatelny Národního filmového archivu (podmínky studia dále upravuje Badatelský řád) nebo prostřednictvím online badatelny NFA, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

Džbány Franze Maxery v hospodě U Lojzy
Jan Ságl
1973
Džbány Franze Maxery v hospodě U Lojzy
Jan Ságl
1973

Film Jana Ságla zachycuje hospodskou vernisáž autorských keramických džbánů výtvarníka Františka Maxery, která se postupně proměňovala v nevázaný alkoholický večírek s akustickým koncertem členů Plastic People. Celá událost byla zaznamenána v hospodě U Lojzy na pražských Vinohradech. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 9 min 30 s.


Jan Ságl

Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Džbány Franze Maxery v hospodě U Lojzy je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách badatelny Národního filmového archivu (podmínky studia dále upravuje Badatelský řád) nebo prostřednictvím online badatelny NFA, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. V případě zájmu o užití filmového materiálu je nutné kontaktovat Obchodní oddělení Národního filmového archivu. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Echo–Vocis Imago
Jan Jedlička
1994
Echo–Vocis Imago
Jan Jedlička
1994

Film Echo–Vocis Imago vznikal čtyři roky jako součást Jedličkova dlouhodobého multimediálního projektu zaměřeného na krajinu v oblasti Maremma, v jihozápadní části Toskánska. Středometrážní experimentální snímek tematizuje vztah dvou univerzálních kategorií: místa a času a to na příkladu specifické harmonie mezi starým opuštěným domem a okolní krajinou. O téměř deset let později Jan Jedlička navázal na toto téma a stejnou lokalitu snímkem Interno (2001), jenž odlišuje rozdílná míra abstrakce a expresívnosti použitých vyjadřovacích prostředků. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 22 min 53 s.


Jan Jedlička

Narozen 1944 v Praze, zde v letech 1962–1968 rovněž studoval na Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, od té doby žije v Curychu a od 90. let také opět v Praze. Mimo toho pravidelně absolvuje různé stipendijní cesty nebo se zdržuje v jižním Toskánsku. Kromě audiovizuální oblasti se věnuje také malířské a fotografické tvorbě.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Echo-Vocis Imago je Jan Jedlička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2020 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách badatelny Národního filmového archivu (podmínky studia dále upravuje Badatelský řád) nebo prostřednictvím online badatelny NFA, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. V případě zájmu o užití filmového materiálu je nutné kontaktovat Obchodní oddělení Národního filmového archivu. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

En plein air 2
David Přílučík
2015
En plein air 2
David Přílučík
2015

Dílo En plein air 2 svým názvem odkazuje k tradici tvorby v plenéru. Umělec David Přílučík přejímá záběry islandské krajiny, původně vytvořené za účelem propagace obrazovek společnosti Samsung, a jednotlivé obrazy zpomaluje na základě času, jenž byl podle autorova odhadu zapotřebí k jejich vzniku. Jednoduchá manipulace zbavuje původní záběry jejich uniformity a přesouvá diváckou pozornost k specifickým jevům v zobrazované krajině. Otázku reprezentace času tvůrčí práce autor reflektuje v návaznosti na teorii spisovatele Diedricha Diederichsena. Dílo bylo v Čechách uvedeno na výstavách En plein air (Galerie AVU, Praha 2016), Sny na prodej (Drdova Gallery, Praha 2016) a A co nám zbývá teď (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2019). Přibližná délka díla je 3 h 57 min.


David Přílučík

Narozen v roce 1991, Přílučík absolvoval studium na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliéry Jiřího Lindovského, Tomáše Vaňka, Ruth Noack a Simona Waschmutha) a rovněž působil v rámci iniciativy Ateliér bez vedoucího. V průběhu studia absolvoval také stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v Izraeli. V roce 2017 se stal laureátem hlavní ceny soutěže Jiné Vize CZ na 16. Přehlídce filmové animace a současného umění PAF Olomouc.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu En plein air 2 je David Přílučík. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách badatelny Národního filmového archivu (podmínky studia dále upravuje Badatelský řád) nebo prostřednictvím online badatelny NFA, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. V případě zájmu o užití filmového materiálu je nutné kontaktovat Obchodní oddělení Národního filmového archivu. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Erosynta I
Martin Hřebačka
1994
Erosynta I
Martin Hřebačka
1994

Ve filmu Erosynta I Martin Hřebačka využíval a ohledával možnosti počítačové animace. Na temném pozadí evokujícím nekonečnou hloubku pluje stříbřitá hmota, která pozvolně mění svůj tvar. Hudba Vladimíra Helebranta, který byl od roku 1988 členem české alternativní bigbeatové kapely MCH band jako klávesista a zpěvák, dotváří atmosféru umělého universa, jež je zdánlivě vzdálené naší realitě. Pomocí simulace optických a haptických vlastností povrchu stříbřitého morfujícího tvaru, vzniká prostor pro asociace od buněčných mikrosvětů, přes kapalná skupenství přírodních i chemických látek až po představy o vzdáleném vesmíru. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo René Slauka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min a 26 sec.


Martin Hřebačka

Narozen 1957, vysokoškolské studium absolvoval na Českém vysokém učení technickém v Praze. Od roku 1991 je členem Asociace videa a intermediální tvorby. Kromě vlastní audiovizuální tvorby spolupracoval také na experimentálních filmových projektech Radka Pilaře, Petra Skaly, Lucie Svobodové a dalších. V roce 1995 Hřebačka založil animační a postprodukční studio Avion Film, v němž působí dodnes. V současné době pracuje také jako pedagog a vedoucí filmového oddělení na Umělecké škole Michael.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Erosynta I je Martin Hřebačka. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách badatelny Národního filmového archivu (podmínky studia dále upravuje Badatelský řád) nebo prostřednictvím online badatelny NFA, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. V případě zájmu o užití filmového materiálu je nutné kontaktovat Obchodní oddělení Národního filmového archivu. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

« 12345678910 »

Kompletní databáze Videoarchiv →