Pečujeme o umění pohyblivého obrazu

Videoarchiv

« 123456 »

En plein air 2
David Přílučík
2015
En plein air 2
David Přílučík
2015

Dílo En plein air 2 svým názvem odkazuje k tradici tvorby v plenéru. Umělec David Přílučík přejímá záběry islandské krajiny, původně vytvořené za účelem propagace obrazovek společnosti Samsung, a jednotlivé obrazy zpomaluje na základě času, jenž byl podle autorova odhadu zapotřebí k jejich vzniku. Jednoduchá manipulace zbavuje původní záběry jejich uniformity a přesouvá diváckou pozornost k specifickým jevům v zobrazované krajině. Otázku reprezentace času tvůrčí práce autor reflektuje v návaznosti na teorii spisovatele Diedricha Diederichsena. Dílo bylo v Čechách uvedeno na výstavách En plein air (Galerie AVU, Praha 2016), Sny na prodej (Drdova Gallery, Praha 2016) a A co nám zbývá teď (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2019). Přibližná délka díla je 3 h 57 min.


David Přílučík

Narozen v roce 1991, Přílučík absolvoval studium na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliéry Jiřího Lindovského, Tomáše Vaňka, Ruth Noack a Simona Waschmutha) a rovněž působil v rámci iniciativy Ateliér bez vedoucího. V průběhu studia absolvoval také stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v Izraeli. V roce 2017 se stal laureátem hlavní ceny soutěže Jiné Vize CZ na 16. Přehlídce filmové animace a současného umění PAF Olomouc.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu En plein air 2 je David Přílučík. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Erosynta I
Martin Hřebačka
1994
Erosynta I
Martin Hřebačka
1994

Ve filmu Erosynta I Martin Hřebačka využíval a ohledával možnosti počítačové animace. Na temném pozadí evokujícím nekonečnou hloubku pluje stříbřitá hmota, která pozvolně mění svůj tvar. Hudba Vladimíra Helebranta, který byl od roku 1988 členem české alternativní bigbeatové kapely MCH band jako klávesista a zpěvák, dotváří atmosféru umělého universa, jež je zdánlivě vzdálené naší realitě. Pomocí simulace optických a haptických vlastností povrchu stříbřitého morfujícího tvaru, vzniká prostor pro asociace od buněčných mikrosvětů, přes kapalná skupenství přírodních i chemických látek až po představy o vzdáleném vesmíru. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo René Slauka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min a 26 sec.


Martin Hřebačka

Narozen 1957, vysokoškolské studium absolvoval na Českém vysokém učení technickém v Praze. Od roku 1991 je členem Asociace videa a intermediální tvorby. Kromě vlastní audiovizuální tvorby spolupracoval také na experimentálních filmových projektech Radka Pilaře, Petra Skaly, Lucie Svobodové a dalších. V roce 1995 Hřebačka založil animační a postprodukční studio Avion Film, v němž působí dodnes. V současné době pracuje také jako pedagog a vedoucí filmového oddělení na Umělecké škole Michael.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Erosynta I je Martin Hřebačka. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Flare up
Radek Pilař
1991
Flare up
Radek Pilař
1991

Video tvoří studiový záznam koncertu Ireny a Vojtěcha Havlových situovaných před jednou z Pilařových rozměrných asambláží. Do obrazu jsou pomocí klíčování vkládány fragmenty z Pilařova filmu V jablíčku bydlí panenka (1984), v úvodu se také objevuje efektově upravená sekvence z filmu Václava Bedřicha Písnička pro sklíčka (1967), jehož byl Pilař výtvarníkem. V závěrečné části je pak použita geometrická animace Martina Hřebačky. Video Flare up vychází z Pilařovy vize „totální malby“, v níž se spojuje scénický, výtvarný a elektronický prostor. Současně jde o jednu z řady prací, ve kterých usiloval o vizuální vyjádření hudby. Snímek byl veřejně prezentován na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 51 s.


Radek Pilař

Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

Licenční podmínky

Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Flare up jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

Grafika podzimu
Radek Pilař
1985
Grafika podzimu
Radek Pilař
1985

Video Grafika podzimu zachycuje Pilařovy litografie umístěné v podzimní přírodě. Jde mimo jiné o práce z cyklu Podzim (1982). Ty jsou doplněny o záběry listí a trávy, některé z grafik visí ve větvích nebo plující na hladině jezera. V závěrečném titulku Pilař tento formát označuje jako „integra art“, spojení grafiky, videa a hudby. Na několika profilových videokazetách práce tohoto typu Pilař označuje popiskem „Video music relax“. Grafika podzimu je natočena jen v domácích podmínkách, zřejmě na formát Betamax. Pravděpodobně nebyla nikdy veřejně uvedená. Snímek předznamenává cyklus Musica Picta, v němž autor realizoval svou představu hudebního videa v profesionálních podmínkách vydavatelství Supraphon. Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 8 s.


Radek Pilař

Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

Licenční podmínky

Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Grafika podzimu jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

Grátis punč
Eva Jiřička
2006
Grátis punč
Eva Jiřička
2006

Akce Grátis punč proběhla 18. prosince 2005 na adventních trzích ve Vídni. Umělkyně Eva Jiřička a Katharina Cibulka, s níž se Jiřička seznámila během studií na Akademii výtvarných umění ve Vídni, se rozhodly na vánočních trzích nabízet tradiční teplý nápoj zdarma. Chtěly tak podrobit zkoušce limity adventního naladění společnosti. Jiřička a Cibulka přišly oblečeny záměrně ve světlých ušankách a kabátech a se záměrem komunikovat co možná nejvlídněji. Ostatní trhovci jejich počínání však agresivně odmítli, protože jim tak umělkyně snižovaly tržbu. Eva Jiřička se také v dalších svých akcích zabývala stereotypy městského chování a komunikace (např. Merkmale, 2007; Projížďka po Bahnhofstrasse, 2008; Zasedací pořádek, 2008 aj.), ale Grátis punč zůstává z hlediska reakcí náhodných účastníků nejvyhrocenější. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 45 s.


Eva Jiřička

Narozena 1979 v Praze, zde rovněž absolvovala studium na Akademii výtvarných umění (Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2000–2006). Mezi lety 2005 a 2006 studovala také na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Práce Evy Jiřičky se v současnosti pohybují mezi několika žánry, zejména mezi videoartem a performance. Její konceptuálně laděna tvorba (vyznačující se dokumentárními a experimentálním postupy) se dotýká zejména témat mezilidských vztahů, společenských norem a hodnot nebo otázky fungování veřejného prostoru.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Grátis punč je Eva Jiřička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

Hanibalova svatba
Jan Ságl
1974
Hanibalova svatba
Jan Ságl
1974

Film Jana Ságla zachycuje průběh 1. festivalu druhé kultury, který u příležitosti svatby manželů Hanibalových uspořádal v září 1974 Ivan M. Jirous v Postupicích. Vystoupili Old Teenagers, Sen noci svatojánské band, Goldberg Grass Band, Dg 307, Svatopluk Karásek, Charlie Soukup a Plastic People, během večera se promítaly i Ságlovy starší filmy. Dokument začíná shromážděním v Praze u Rudolfina a dále zachycuje části jednotlivých vystoupení. Za zmínku stojí v záběrech patrná přítomnost několika dalších kameramanů s 16mm formátem, což z této akce činí jednu z nejlépe zdokumentovaných událostí undergroundu. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 15 min.


Jan Ságl

Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Hanibalova svatba je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Hlavolam
René Slauka
1994
Hlavolam
René Slauka
1994

Ve snímku Hlavolam z roku 1994 René Slauka ohledává možnosti počítačové animace včetně simulace 3D prostoru a to na základě variování moderních uměleckých směrů 20. století. Tvarové kompozice odkazují k estetickým východiskům konstruktivismu či minimalismu. Snímek Hlavolam vznikl v první polovině devadesátých let spolu s dalšími počítačovými animacemi, které Slauka vytvářel samostatně nebo ve spolupráci s Věrou Geislerovou. Oba byli členy Oboru video, který založil Radek Pilař. Zúčastnili se prvních prezentací těchto videistů, jak se sami označovali. Slauka, podobně jako Věra Geislerová nebo další členka Oboru videa, Lucie Svobodová, spatřovali v počítačové animaci nové možnosti obrazového vyjádření. Slauka, který se ve své fotografické tvorbě zaměřuje na záznamy každodenních až intimních situací, se v počítačové animaci věnoval simulování prostoru a znázornění všedních věcí jako atributů hmotného světa. Dílo bylo prezentováno na výstavě Český obraz elektronický - vnitřní zdroje (1994, Mánes), kde své rané počítačové animace vystavili také Lucie Svobodová, Věra Geislerová nebo Martin Hřebačka. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min.


René Slauka

Narozen 1956 v Děčíně, Slauka byl členem Oboru video, který založil Radek Pilař. V 90. letech se mimo jiné věnoval experimentům s počítačovou animací, kterou tvořil sám nebo v spolupráci s Věrou Geislerovou. V průběhu let působil na různých pozicích v oblasti televizní tvorby a produkce, v současnosti působí rovněž jako pedagog na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (obor počítačová grafika).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Hlavolam je René Slauka. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde.

Hranice – otázka bez odpovědi
Lumír Hladík
1977
Hranice – otázka bez odpovědi
Lumír Hladík
1977

Dílo Hranice – otázka bez odpovědi patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl umělcem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. V této akci, kterou Lumír Hladík uskutečnil na podzim v roce 1977 na hranici strniště a zoraného pole nedaleko Úval u Prahy, si během opisování předem vytčené trajektorie kladl otázku, kde je hranice? Co odděluje? Co vymezuje? Podobně, jako v akcích Zmenšil jsem průměr Země nebo Můj “osobní” nekonečný vektor se takto vyjadřoval k otázce vlastnění, svévolného vyjmutí a přisvojení a to nejen v kontextu socialistického společenského uspořádání. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Hranice - otázka bez odpovědi uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 1 min 20 s.


Lumír Hladík

Narozen 1952 v Českém Brodu, od roku 1981 žije a působí v Kanadě. V 70. letech tvořil v okruhu akčních umělců (Jiří Kovanda, Petr Štembera, Karel Miler nebo Jan Mlčoch), kromě toho se v průběhu let věnoval také kresbě a grafickému designu. V současnosti vytváří zejména víceúrovňové projekty tematizující vztahy mezi lidskou společností a divokou přírodou.

Licenční podmínky

Filmový záznam akce Hranice - otázka bez odpovědi je součástí pásma s umělým názvem Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka a záběry Komuny (režisér/autor: Lumír Hladík, země původu: ČR, rok dokončení: 1981, jazyk: český). Držitelem autorských práv k tomuto audiovizuálnímu dílu je Lumír Hladík. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Hřiště
Pavla Sceranková
2007 – 2012
Hřiště
Pavla Sceranková
2007 – 2012

Snímek Hřiště vznikl již v roce 2007, poprvé ho však autorka prezentovala v upravené verzi na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Práce se svým formátem odlišuje od ostatních audiovizuálních děl Pavly Scerankové, pro které je příznačný performativní a dokumentární přístup. V díle Hřiště umělkyně čerpá obrazový materiál z internetu, a to na základě klíčových slov vycházejících z popisu intimních vzpomínek. Osobní vyprávění zprostředkované ubíhajícími titulky tak doplňují obrazy vygenerované na základě algoritmů internetových vyhledávačů. Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min 30 s.


Pavla Sceranková

Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Hřiště je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Image Maker
Pavla Sceranková
2015
Image Maker
Pavla Sceranková
2015

Dílo Image Maker vzniklo pro samostatnou výstavu Pavly Scerankové s názvem Veritas, která se uskutečnila v pražské Drdova Gallery (2015). Filmová dokumentace výstavní instalace ukazuje vertikální projekci snímku, kterou ve výstavním prostoru doplňuje stejnojmenný objekt tvořený sochou a šicím strojem. Pracovní verze filmu ilustruje provázanost instalace s projekcí, neboť za pomoci dokumentovaného šicího stroje je roztáčen figurální objekt, jehož pohyb zachycuje finální verze snímku. Inspirací pro vznik díla byl zájem umělkyně o fyziognomii lidského vnímání, a to konkrétně o sakadické pohyby oka. Videoinstalace vychází z reflexe trajektorie pozorujícího oka, které svým pohybem buduje vizuální objem. Umělkyně tak v díle pracuje s principy konstrukce lidského vizuálního pole a utvářením obrazu jako časoprostorového prožitku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 33 s.


Pavla Sceranková

Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Image Maker je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Interno
Jan Jedlička
2001
Interno
Jan Jedlička
2001

Snímkem Interno se Jan Jedlička téměř po deseti letech vrátil do domu, v němž pobýval na počátku devadesátých let 20. století a věnoval se zde objevování, mapování a kontemplaci s místní toskánskou krajinu. Po deseti letech však původní dům Vignaccio v Grossetu našel opuštěný. Uzavřel se s kamerou v jeho útrobách a natočil nejen jeho proměnu, ale zastihl i napětí mezi vnitřkem a vnějškem, tmou a světlem, zánikem a životem. Kvůli nedostatku světla se rozhodl film natočit na digitální kameru a poté jej převést na 35mm film, aby i temné sekvence nesly stopy světla a nevznikala tak domnělá dramaturgická přerušení. Významný podíl na vyznění snímku tvoří zvuková stopa autentických i dodatečných ruchů, která posiluje dialog mezi živým okolím domu a ztichlým interiérem. Snímek byl prezentován na retrospektivní výstavě Jana Jedličky v Galerii hlavního města Prahy v roce 2021. Přibližná délka audiovizuálního díla je 25 min 30 s.


Jan Jedlička

Narozen 1944 v Praze, zde v letech 1962–1968 rovněž studoval na Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, od té doby žije v Curychu a od 90. let také opět v Praze. Mimo toho pravidelně absolvuje různé stipendijní cesty nebo se zdržuje v jižním Toskánsku. Kromě audiovizuální oblasti se věnuje také malířské a fotografické tvorbě.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Interno je Jan Jedlička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2020 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

It's Buildable
Oskar Helcel
2020
It's Buildable
Oskar Helcel
2020

Audiovizuální dílo It’s Buildable vzniklo jako diplomová práce Oskara Helcela na Katedře fotografie Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Hlavní protagonistkou Helcelova filmu je světoznámá architektka Zaha Hadid, kterou umělec za pomoci technologie deep-fake nechává bloumat zarostlým prostranstvím v místě jejího připravovaného architektonického projektu v centru Prahy. Název díla odkazuje k prohlášení Hadid ve vztahu k jedné z jejích problematických staveb a vybízí k reflexi chystané realizace kontroverzního developerského projektu prostřednictvím digitální apropriace identity zesnulé architekty. Dílo bylo prezentováno na mezinárodní přehlídce diplomových prací Startpoint 2020 (Praha; Amsterdam 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min 59 s.


Oskar Helcel

Narozen v roce 1995, v letech 2011–2015 studoval na Vyšší odborné škole grafické a Střední průmyslové škole grafické Hellichově v Praze. V letech 2015–2020 pak studoval na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (Katedra fotografie). V roce 2020 mu bylo uděleno Čestné uznání poroty soutěže StarPoint Prize.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu It's Buildable je Oskar Helcel. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Jako z filmu
Tomáš Svoboda
2016
Jako z filmu
Tomáš Svoboda
2016

Experiment konceptuálního umělce Tomáše Svobody a jeho spolupracovníků Jako z filmu se zaobírá filmem v podobě audiovizuálního média a kulturního fenoménu. Hlavní osou je „esej“ (natočený subjektivní kamerou), v níž režisérovo alter ego v podobě filmové vědkyně Gabriely Steinerové čte citáty z Godardovy knihy Příběh(y) filmu a z filozofické publikace Mluvil tu někdo o totalitarismu? Slavoje Žižeka a na počítači píše postřehy o filmu, citáty, názvy nebo jména. Především si prohlíží různá amatérská videa (zejméná z portálu YouTube), ukázky z filmů (Bezstarostná jízda, Záhada Blair Witch, bondovka Zlaté oko, Kinoautomat a další), z TV seriálů (např. 30 případů majora Zemana, Rozpaky kuchaře Svatopluka) či z různých pořadů a reklam. Kromě toho se „dějem“ proplétají čtyři epizody. V první přijíždí k psychologovi na chatu známý. Živí se jako scenárista, ale má pocit, že se film prolíná do jeho života a stává se i jeho součástí. Nakonec k chatě přiletí vrtulník a vojenské komando oba muže zastřelí, prohledá chatu a po nalezení Svatého grálu opět odlétne. Ve druhé umělec v opuštěné tovární hale připravuje konceptuální instalaci. Neustále mu volá galeristka, že dílo musí být do zítřejší tiskové konference hotové. Ve třetí epizodě herec Miroslav Krobot ve studiu před modrým klíčovacím plátnem po dlouhé přípravě dokola opakuje jednu hereckou akci (otočí se a zamává). V poslední režisér Jiří Menzel v pražském kinu Lucerna vypráví děj filmu Ostře sledované vlaky. Slavnostní veřejná premiéra snímku se uskutečnila 26. května 2016 v pražském kině Oko. O téměř rok později (premiérou na Febiofestu 28. března 2017) vstoupil film do kinodistribuce. Projekt, vytvářející slepenec různých epizod, videí a textů, nedávající moc smysl, je určen spíše malému okruhu náročných diváků při klubových a alternativních projekcích. Podobnému tématu se Tomáš Svoboda věnoval již výstavou Jako film v pražské galerii tranzitdisplay (prosinec 2015 – únor 2016). Přibližná délka díla (filmová verze) je 1 h 22 min.


Tomáš Svoboda

Narozen 1974 v Plzni, studium absolvoval na pražské Akademii výtvarných umění (1996–2003 magisterské studium v oboru malířství, 2013–2016 doktorské studium architektury a designu). Je spoluzakladatelem Centra pro současné umění display a finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2006. Kromě výtvarné a audiovizuální oblasti se věnuje také architektuře a filmovému výtvarnictví. V současnosti působí rovněž jako vedoucí Ateliéru nových médií na Akademii výtvarných umění v Praze.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Jako z filmu je Tomáš Svoboda. Na základě nabídkové povinnosti je od roku 2016 filmová verze audiovizuálního díla uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Licence k dalšímu užití audiovizuálního díla byla Národnímu filmovému archivu udělena v roce 2021. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Za další formy distribuce odpovídá filmová a video produkční společnost i/o post s.r.o. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Javorovým dolem
Miloš Šejn
1977
Javorovým dolem
Miloš Šejn
1977

Javorovým dolem je prvním snímkem ze série filmů, v nichž Miloš Šejn zachycuje samotný proces dívání se. Sleduje ostré kontury sněžných ploch, skal a tmavých linií zešeřelého lesa v okolí Javořího potoka v Krkonoších, místa, na které se opakovaně v průběhu let vracel. Od profilů skalních štítů postupně přechází ke slunečním odleskům na úpatí skal, doprovázeným strhy kamery ve směru vertikál zimních stromů. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.


Miloš Šejn

Narozen 1947 v Jablonci nad Nisou, v roce 1975 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obory výtvarná výchova, dějiny umění a estetika). V roce 1976 získal doktorát filozofie, v roce 1991 byl jmenován profesorem malířství. V letech 1990–2011 působil jako vedoucí intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a jako hostující pedagog na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Stuttgartu a Vídni. Šejnově filmové práci v sedmdesátých letech předcházela řada experimentů se sekvenčním snímáním nebo sériemi diapozitivů prezentovaných jako diapásma v průběhu výstav (například Cesta [1967–1973], Bažinami pod Zebínem [1972]). S filmem začal poprvé pracovat v roce 1970, jeho první práce jsou inspirovány italským neorealismem a Bergmanovými filmy z šedesátých let, na nichž však sleduje především kompoziční principy a vztahy člověka a krajiny. Po několika experimentech realizoval šest filmových děl v rozmezí let 1977–1985. Ty je možné považovat za v našem kontextu ojedinělý typ filmového vidění. Zaměřuje se na prožitek krajiny, jež pro něj vymezuje jak téma, tak i řadu konkrétních formálních postupů. Typické je pro něj subjektivní vedení kamery, jako by představovala jeho vlastní „dívání se“. To jeho práce spojuje s vlnou filmových experimentů sedmdesátých let, stejně tak ale odkazuje ke koexistenci člověka s okolním ekosystémem. Později Šejn využívá řadu dalších médií (video, CD-ROM, počítačovou animaci), aniž by to zásadně proměňovalo jeho témata a jazyk. Je tvůrcem, jehož tvorba stojí nad médii, ačkoliv je jeho práce interpretována z pozic performance, body-artu, land-artu nebo environmentálního umění.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Javorovým dolem je Miloš Šejn. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Jdi pryč. Vrať se
Pavla Sceranková
2009
Jdi pryč. Vrať se
Pavla Sceranková
2009

Krátký film s názvem Jdi pryč. Vrať se zachycuje performativní akci Pavly Scerankové, kterou umělkyně uskutečnila během své rezidence v kanadském uměleckém centru Méduse Coop. Během cestování v okolí Quebecu autorku zaujal most s výraznou konstrukcí, jenž umělkyni přivedl k představě překlenutí jako formy přitahování. Tato představa byla podnětem ke vzniku rozměrného mobilní objektu, který umělkyně rozpohybovává. Objekt se posouvá po lineární dráze a jeho pohyb je založen na přiblížení a oddálení protilehlých konců. Film představuje autorizovanou reprezentaci díla, neboť původní objekt se nedochoval. Práce byla v této podobě vystavena například na Bienále mladého umění Zvon (Galerie hlavního města Prahy, 2010). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 52 s.


Pavla Sceranková

Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Jdi pryč. Vrať se je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Jednou ráno
Elen Řádová
1994
Jednou ráno
Elen Řádová
1994

Hudební videoklip ke skladbě Jednou ráno vznikl na základě spolupráce Elen Řádové s kapelou Buty. Obrazová část videoklipu vychází z humorného textu písně o dláždiči, který dláždí chodník navzdory silnému větru v ulicích. Koláž z fotografií hudebníků doplňují kresby kulis města na pozadí ubíhající oblohy. Videoklip vznikl nasnímáním fotografií za pomoci animační kamery v improvizovaných kulisách na pražské Akademii výtvarných umění. Jako oficiální videoklip k písni byl uveden v televizním vysílání i online na sociálních sítích. Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 7 s.


Elen Řádová

Narozena 1963 v Bratislavě, v letech 1981–1985 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v letech 1990–1997 pak studovala rovněž na Akademii výtvarných umění v Praze (vedoucí: Aleš Veselý, Michael Bielický – Škola nových médií I, Milan Knížák – Škola intermediální tvorby). Kromě umělecké praxe vystupuje rovněž jako dýdžejka.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Jednou ráno je Sony Music Entertainment, dříve BMG Ariola, Elen Řádová a hudební kapela Buty. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

Jízda
Eva Jiřička
2004
Jízda
Eva Jiřička
2004

Performance Jízda, v níž se Eva Jiřička v roli dívky projížděla nahá po pražských ulicích ve sportovním kabrioletu, provokujícím způsobem rozostřuje hranice mezi veřejným a soukromým a tematizuje problém dívání se. Snímek začíná v garáži vylepené plakáty nahých modelek, kterým umělkyně věnuje jemný úsměv stejně jako nablýskanému zaparkovanému autu. Při pozornějším shlédnutí vychází najevo, že se pavidelně střídají záběry udivených kolemjdoucích a záběry do kabiny auta na nahou umělkyni. Umělkyně však nikdy není nahá v jednom záběru s reagujícími lidmi. Do dialogu s exhibováním vstupuje voyerství kolemjdoucích, ale také divácká imaginace, v níž hrají podstatnou roli zažité stereotypní genderové mechanismy. Ve skutečnosti není jisté, zda se náhodní kolemjdoucí podivovali nad odhalenou umělkyní nebo nad extravagantním kabrioletem řízeným mladou ženou. Eva Jiřička, podobně jako i v dalších akcích, které nemohly být natočeny statickou kamerou, spolupracovala na realizaci s další umělkyní, v tomto případě se Sylvou Málovou jako kameramankou. Dílo bylo prezentováno opakovaně v projekčních pásmech i v galerijním prostředí, např. KINO PAF. Kapitola I. (Galerie Caesar, Olomouc 24. 6. – 22. 10. 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 2 min 54 s.


Eva Jiřička

Narozena 1979 v Praze, zde rovněž absolvovala studium na Akademii výtvarných umění (Ateliér nových médií Michaela Bielického, 2000–2006). Mezi lety 2005 a 2006 studovala také na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Práce Evy Jiřičky se v současnosti pohybují mezi několika žánry, zejména mezi videoartem a performance. Její konceptuálně laděna tvorba (vyznačující se dokumentárními a experimentálním postupy) se dotýká zejména témat mezilidských vztahů, společenských norem a hodnot nebo otázky fungování veřejného prostoru.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Jízda je Eva Jiřička. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

Jizvy, jiskry, jistoty
Radek Pilař
1991
Jizvy, jiskry, jistoty
Radek Pilař
1991

Znělka kulturního magazínu Československé televize Jizvy, jiskry, jistoty vysílaného na počátku 90. let. Televizní pořad navazoval na stejnojmenný cyklus, jež byl z politických důvodů zakázán v roce 1969. Pilař ve znělce kombinoval záběry ze starších, či rozpracovaných filmů, například Yes no yes (1992). Přestože šlo o relativně drobný užitý formát, Pilař materiál umístil na začátek několika reprezentativních výběrů své tvorby po roce 1990. Z tohoto důvodu je archivovaná verze v úvodu doplněna o trojrozměrné logo Radek Pilař video. Přibližná délka audiovizuálního díla je 54 s.


Radek Pilař

Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

Licenční podmínky

Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Jizvy, jiskry, jistoty jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

Kapusta
Pavla Sceranková
2006
Kapusta
Pavla Sceranková
2006

Audiovizuální dílo Kapusta vzniklo během studia Pavly Scerankové u profesora Tonyho Cragga na Universität der Künste v Berlíně a bylo uvedeno na stejnojmenné výstavě v Galerii Jelení (Praha 2006). Námětem díla je fenomén zahradničení, ve kterém se podle autorky zrcadlí potřeba seberealizace a emocionálního nasazení, které je v každodenním pracovním procesu nemožné nebo nepřípustné. Umělkyně kamerou sleduje všední aktivity zahrádkářů v zahrádkářské kolonii a svým voyeuristickým záznamem reflektuje neobvyklou situovanost kolonie ve vztahu k okolní zástavbě. Hudbu k dílu poskytl skladatel Luke Styles. Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 24 s.


Pavla Sceranková

Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Kapusta je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Karamel je cukr, co už se neuzdraví
Jan Zajíček
1999
Karamel je cukr, co už se neuzdraví
Jan Zajíček
1999

Videoklip Karamel je cukr, co už se neuzdraví vznikl jako studentské cvičení Jana Zajíčka na Katedře animované tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze, kde se umělec věnoval multimediálně tvorbě. Film pro umělce představoval příležitost pro experimentování s natáčením na filmový materiál a digitální postprodukcí za užití 3D animačních programů. Videoklip ztvárňuje stejnojmennou skladbu hudební skupiny WWW, jejímž byl Jan Zajíček v té době členem. Obrazová složka metaforicky rozvíjí text skladatele Lubomíra Typlta, která se dotýká tématu pomíjivosti a nenaplněné lásky. Videoklip získal ocenění na španělském festivalu Eurovideo konaném v roce 1999. Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 56 s.


Jan Zajíček

Narozen 1977 v Praze, zde vystudoval Výtvarnou školu Václava Hollara a později také Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění (Katedra režie, Katedra animované a multimediální tvorby). Mezi lety 1993–2000 byl členem rapové skupiny WWW, současně byl jedním z průkopníků české graffiti scény (tvořil pod pseudonymem Skarf, Scraf, nebo TCP crew). Kromě působení v oblasti autorské režie je Jan Zajíček autorem mnoha hudebních videoklipů, televizních spotů, nebo hudby k několika filmovým titulům. Je držitelem mnoha cen (např. čestné uznání Festivalu Eurovideo 99, Malaga, Španělsko, 1999; cena za nejlepší studentskou kolekci festivalu, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, 2003; cena Akademie populární hudby Anděl za nejlepší český videoklip roku 2007). V minulosti působil rovněž pedagogicky na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Karamel je cukr, co už se neuzdraví je Jan Zajíček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitele autorských práv.

Klatov
Pavla Sceranková
2007 – 2011
Klatov
Pavla Sceranková
2007 – 2011

Dílo Klatov vychází z filmového materiálu, který natočil dědeček Pavly Scerankové v druhé polovině 50. let. První verze filmu vznikla během studia umělkyně v Berlíně, kde autorka zdigitalizovaný materiál sestříhala a doplnila hudbou Luka Stylese. Spolupráce se Stylesem přispěla ke vzniku druhé verze filmu pro londýnské BFI, kterou autorka považuje za finální. Materiál byl zkrácen na stopáž pěti minut a hudební kompozici pro novou verzi vytvořila skladatelka Naomi Pinnock. Černobílý snímek zachycuje letmé obrazy z rodinného života na slovenském venkově, které se vynořují a ztrácejí jako obrazy vzpomínek z dětství. Dílo bylo prezentováno na výstavě Zelené album (Galerie OFF/FORMAT, Brno 2012). Přibližná délka první verze audiovizuálního díla je 8 min 43 s, přibližná délka druhé verze audiovizuálního díla je 5 min 6 s.


Pavla Sceranková

Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Klatov je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Klukovice, Bondy
Jan Ságl
1974
Klukovice, Bondy
Jan Ságl
1974

Snímek Jana Ságla zaznamenává autorské čtení Egona Bondyho v hospodě Klukovicích, které se odehrálo v listopadu 1974. Bondy čte Invalidní sourozence, Ságlova kamera zabírá převážně tváře zúčastněných, asi v polovině filmu přichází improvizovaný akustický koncert členů Plastic People a atmosféra se proměňuje v rozjetý večírek, včetně Bondyho tanečních kreací. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 9 min 20 s.


Jan Ságl

Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Klukovice, Bondy je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Konec jedince
Jan Zajíček
2002
Konec jedince
Jan Zajíček
2002

Krátký snímek Jana Zajíčka vznikl jako studentská práce během jeho studia v Kabinetu multimediální tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Námětem filmu je reflexe úmrtí člověka ve vztahu k síti společenských vztahů, jejichž je součástí. Zajíček zachycuje strukturu této sítě, od čehož se odvíjí nelineární forma jeho filmového vyprávění. Souběžnost dějů vyjadřuje pomocí prolínání hraných sekvencí s 3D digitální animací, která ilustruje strukturu sítě znázorněných společenských vazeb. Pomíjívost těchto vazeb režisér zdůraňuje zasazením děje do efemérního prostředí graffity scény, jejíž byl sám součástí. Film získal ocenění za nejlepší zvuk v rámci studentského festivalu FAMUFEST a byl uveden na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Oberhausen, Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary či v Anthology Film Archives v New Yorku. Přibližná délka audiovizuálního díla je 20 min 10 s.


Jan Zajíček

Narozen 1977 v Praze, zde vystudoval Výtvarnou školu Václava Hollara a později také Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění (Katedra režie, Katedra animované a multimediální tvorby). Mezi lety 1993–2000 byl členem rapové skupiny WWW, současně byl jedním z průkopníků české graffiti scény (tvořil pod pseudonymem Skarf, Scraf, nebo TCP crew). Kromě působení v oblasti autorské režie je Jan Zajíček autorem mnoha hudebních videoklipů, televizních spotů, nebo hudby k několika filmovým titulům. Je držitelem mnoha cen (např. čestné uznání Festivalu Eurovideo 99, Malaga, Španělsko, 1999; cena za nejlepší studentskou kolekci festivalu, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, 2003; cena Akademie populární hudby Anděl za nejlepší český videoklip roku 2007). V minulosti působil rovněž pedagogicky na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Konec jedince je Jan Zajíček. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitele autorských práv.

Krabicování
Pavla Sceranková
2005
Krabicování
Pavla Sceranková
2005

Dílo Krabicování se skládá z krátkých performativních akcí Pavly Scerankové, ve kterých autorka samu sebe zahaluje do rozkládacích krabic a obalů. Umělkyně upravuje filmové záznamy akcí prostřednictvím zpomalení či přetáčení záběrů, čímž proměňuje konvenční časovost zachycených pohybů a obalových forem. Práce vznikla během studia autorky na Akademii výtvarných umění v Praze. Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 6 s.


Pavla Sceranková

Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Krabicování je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

« 123456 »

Kompletní databáze Videoarchiv →