Umění pohyblivého obrazu

Videoarchiv

« 123456789101112 »

Virtuální opona
Radek Pilař
1992
Virtuální opona
Radek Pilař
1992

Video Virtuální opona je organickým spojením videozáznamů, 3D a 2D animace do jednoho výtvarného celku. Výraznými motivy jsou voda a tekutost, které se objevují v podobě kapek na skle, záběrů vodní hladiny a jako animované textury 3D modelu bazénu. Dalším výtvarným prvkem jsou odrazy a skleněné plochy, na sklo a skleněné střepy Pilař aplikuje barvy, jež nechává tekoucí vodou dále rozmývat. Poslední vrstvou videa jsou digitální zásahy do povrchu obrazu, dělící často obraz na několik pravoúhlých částí. K řezání a kolážování odkazuje i motiv nože, který v závěru videa prolétá skrze obrazové vrstvy. Dílo má výrazný výtvarný obsah, jeho hlavním tématem jsou abstraktní proměny barev a povrchů. Název Virtuální opona odkazuje k mnohovrstevnosti zachyceného prostoru, „virtuální“ průsvitnosti vrstev skleněných i elektronických. Na všech dostupných kopiích díla je název a závěrečné titulky v angličtině. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994) a na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 5 min 12 s.


Radek Pilař

Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

Licenční podmínky

Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Virtuální opona jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

Vteřina za vteřinou
Lucie Svobodová
1994
Vteřina za vteřinou
Lucie Svobodová
1994

V audiovizuálním díle Vteřina za vteřinou vytváří Lucie Svobodová fantaskní krajinu za pomoci digitální animace, která vychází z autorských kreseb a maleb. Autorka pro produkci díla využila ve své době progresivní technologii počítačů Silicon Graphics a grafického programu Wavefront, jehož znalost si osvojila během odborných stáží v Kanadě a Německu. Námětem díla je téma životní pouti symbolizované sedmi po sobě se opakujícími úseky, jež jsou tvořené z objektů a prostředí založených na vzpomínkách i volných asociacích umělkyně. Hudbu k dílu zkomponoval Hynek Schneider. Dílo bylo prezentována na výstavě Český obraz elektronický (Mánes, Praha 1994). Přibližná délka audiovizuálního díla je 4 min 42 s.


Lucie Svobodová

Narozena 1963 v Praze, zde rovněž vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (1982–1988, obor Filmová a televizní grafika, vedoucím prof. Jágr). V 90. letech absolvovala několik odborných stáží, např. v Kanadě, Belgií nebo v Německu. Byla zakládající členkou Institutu Intermédií, v současnosti působí také pedagogicky na Českém vysokém učení technickém v Praze. Ve své tvorbě se zaměřuje na práci s elektronickými médii, zejména na počítačovou animaci, 3D prostorovou grafiku, virtuální realitu nebo umělou inteligenci.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Vteřina za vteřinou je Lucie Svobodová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Vystěhování. Nastěhování
Pavla Sceranková
2007
Vystěhování. Nastěhování
Pavla Sceranková
2007

Audiovizuální dílo Vystěhování. Nastěhování vzniklo během studia Pavly Scerankové u profesora Tonyho Cragga na Universität der Künste v Berlíně a v rozšířené verzi bylo prezentováno na Výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2007. Ve třech krátkých skečích umělkyně interaguje se zdánlivě obyčejným stolem a židlemi, jež nechává ožít prostřednictvím sochařské a filmové práce. Dílo bylo dále prezentováno na výstavách Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň 2012; Galerie výtvarného umění v Ostravě, Ostrava 2013–2014) a Surface Tensions (Pump House Gallery, Londýn 2017). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 1 s.


Pavla Sceranková

Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Vystěhování. Nastěhování je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Wilsonova svatba
Jan Ságl
1972
Wilsonova svatba
Jan Ságl
1972

Snímek Jana Ságla zaznamenává svatební obřad zpěváka Plastic People Paula Wilsona. Film zachycuje situaci před a po obřadu na městském úřadě v Praze 5, shromáždění přátel a v závěru odjezd novomanželů Wilsonových. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 3 min.


Jan Ságl

Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Wilsonova svatba je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Yes No Yes
Radek Pilař
1992
Yes No Yes
Radek Pilař
1992

Yes No Yes bylo posledním videoartovým dílem Radka Pilaře. Představuje završení jeho programu multimediální malby – průniku malířství a videoartu, který sám nazýval „totální malba“, nebo „video integra art“. Spojují se zde různé animační postupy známé z předešlé tvorby s nově natočenými materiály. Na nich zachytil především instalaci Přímá cesta (1992) Josky Skalníka v Nové síni v Praze. Ve filmu vystupuje i sám Joska Skalník. Dílo je reminiscencí na politické změny po roce 1989, například odkazem na ikonické revoluční gesto „véčka“, nebo úryvky z dobového televizního zpravodajství. Jeho hlavním tématem je ambivalence lidského rozhodování ve složitých podmínkách normalizace 80. let, nepřímo odkazuje na Skalníkovo přiznání ke spolupráci s StB v roce 1992. Snímek byl veřejně prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), na prohlídce ARCO (Madrid 1993) nebo na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012). Přibližná délka audiovizuálního díla je 9 min 25 s.


Radek Pilař

Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

Licenční podmínky

Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Yes No Yes jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

Z lásky
Pavla Sceranková
2009
Z lásky
Pavla Sceranková
2009

V úvodu krátkého filmu Z lásky se v obraze objevuje jednolitá šedá deska. Křehký materiál nanesený na ploše se začne rychle drolit poté, co s deskou někdo opakovaně udeří o pevnou podložku. Po několika ohlušujících úderech zůstane v obraze nápis tvořený zbytky sádry: “Z LÁSKY”. Snímek byl prezentován na výstavě Hlavo Lam (Galerie TIC, Brno 2009). Přibližná délka audiovizuálního díla je 18 s.


Pavla Sceranková

Narozena 1988 v Košicích na Slovensku, v letech 2000–2006 studovala Akademii výtvarných umění v Praze (v ateliérech Miloše Šejna a Milana Knížáka). Zde rovněž obhájila dizertaci v oboru Výtvarná tvorba. V průběhu studia absolvovala několik stipendijních pobytů (Visegrad Artist Residency Program v Budapešti, Cooperative Méduse v Quebecu). V letech 2007 a 2015 byla Sceranková finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, současně byla laureátkou Ceny Václava Chada (2009) nebo Ceny rektora AVU (2006). V současnosti působí také pedagogicky jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby II. na pražské Akademii výtvarných umění (společně s Dušanem Zahoranským).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Z lásky je Pavla Sceranková. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě náhledu v rozsahu celé délky díla ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Za umělce roku jsem zvolila sebe
Adéla Babanová
2009
Za umělce roku jsem zvolila sebe
Adéla Babanová
2009

Video Za umělce roku jsem zvolila sebe navazuje na inscenovanou televizní debatu Zurich. Stejní protagonisté se opět setkávají, tentokrát mimo televizní studio, aby si rádoby přátelsky popovídali o tom, jak se jim vede. Falešné vychloubání autorka podrývá vkládáním hororových prvků, které se postupně zintenzivňují. Smyčka, s níž tentokrát Babanová záměrně pracuje, symbolizuje neodlučitelnost touhy po uznání a utrpení. Snímek je součástí trilogie o umění Adély Babanové (Zurich, Polobozi, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2008–2009), v níž autorka s nadsázkou nahlížela na marnost a zároveň fatálnost sociálních mechanismů panujících v uměleckém provozu. Přibližná délka díla je 6 min 30 s.


Adéla Babanová

Narozena 1980 v Praze, v letech 1994–1998 studovala Střední průmyslovou školu oděvní a následně pražskou Akademii výtvarných umění (2000–2006), konkrétně ateliér Nových médií I, Konceptuální tvorby a Grafiky II. Ve své tvorbě se soustředí především na práci s pohyblivým obrazem, její videa a zvukové práce jsou prezentovány převážně v galeriích v podobě instalací. V roce 2012 byla Adéla Babanová finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Ze umělce roku jsem zvolila sebe je Adéla Babanová. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2021 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla pouze ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu.

Země, světlo, vzduch
Radek Pilař
1984
Země, světlo, vzduch
Radek Pilař
1984

Jeden z prvních výtvarných experimentů, který Pilař realizoval v roce 1984 po získání videokamery Betamax. Zachycuje přírodní kompozice, části rostlin, trávu a detail obličeje dítěte, které za pomoci barevných korekcí a převedení do negativu přetváří do abstraktních obrazů. Titulek v úvodu řadící video do roku 1982 je dodán později a jde pravděpodobně o antidataci. Snímek byl prezentován na výstavě Český obraz elektronický (Výstavní síň Mánes, Praha 1994), na Festivalu TINA B. – Art & Happiness (Praha 2012), na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (Jihlava 2021), v Kině Ponrepo (Praha 2021) a také na výstavě Radek Pilař 90 (Villa Pellé, Praha 2021). Přibližná délka audiovizuálního díla je 1 min 33 s.


Radek Pilař

Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

Licenční podmínky

Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Země, světlo, vzduch jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

Zívrovy Prachovské skály
Miloš Šejn
1978
Zívrovy Prachovské skály
Miloš Šejn
1978

Snímek Zívrovy Prachovské skály je záznamem uměleckého happeningu v roce 1978, během nějž proběhla instalace soch Ladislava Zívra přímo v lokalitě Prachovských skal, místa jeho největší inspirace. Miloš Šejn zde zachycuje tvarový dialog skalních útvarů a Zívrových plastik. V roce 2019 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 7 min.


Miloš Šejn

Narozen 1947 v Jablonci nad Nisou, v roce 1975 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obory výtvarná výchova, dějiny umění a estetika). V roce 1976 získal doktorát filozofie, v roce 1991 byl jmenován profesorem malířství. V letech 1990–2011 působil jako vedoucí intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a jako hostující pedagog na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Stuttgartu a Vídni. Šejnově filmové práci v sedmdesátých letech předcházela řada experimentů se sekvenčním snímáním nebo sériemi diapozitivů prezentovaných jako diapásma v průběhu výstav (například Cesta [1967–1973], Bažinami pod Zebínem [1972]). S filmem začal poprvé pracovat v roce 1970, jeho první práce jsou inspirovány italským neorealismem a Bergmanovými filmy z šedesátých let, na nichž však sleduje především kompoziční principy a vztahy člověka a krajiny. Po několika experimentech realizoval šest filmových děl v rozmezí let 1977–1985. Ty je možné považovat za v našem kontextu ojedinělý typ filmového vidění. Zaměřuje se na prožitek krajiny, jež pro něj vymezuje jak téma, tak i řadu konkrétních formálních postupů. Typické je pro něj subjektivní vedení kamery, jako by představovala jeho vlastní „dívání se“. To jeho práce spojuje s vlnou filmových experimentů sedmdesátých let, stejně tak ale odkazuje ke koexistenci člověka s okolním ekosystémem. Později Šejn využívá řadu dalších médií (video, CD-ROM, počítačovou animaci), aniž by to zásadně proměňovalo jeho témata a jazyk. Je tvůrcem, jehož tvorba stojí nad médii, ačkoliv je jeho práce interpretována z pozic performance, body-artu, land-artu nebo environmentálního umění.

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Zívrovy Prachovské skály je Miloš Šejn. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Zkušebna v Argentinské
Jan Ságl
1973
Zkušebna v Argentinské
Jan Ságl
1973

Snímek Jana Ságla zaznamenává privátní koncert Plastic People ve zkušebně v dnes již neexistujícím domě č. 1 na rohu Dělnické a Argentinské ulice v Praze. Ságl zde i díky stísněnému prostoru zaznamenává události z extrémní blízkosti s použitím pro něj typického přímého ručního světla. Točí v detailních záběrech, často na hraně ostrosti se stále přítomným světelným kuželem a snad i díky tomu se jedná o jeden z nejautentičtějších dokumentů této doby. V roce 2016 byl film uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (programová sekce Dílny). Přibližná délka audiovizuálního díla je 13 min.


Jan Ságl

Narozen 1942 v Humpolci, od roku 1963 pracoval jako nezávislý fotograf. V 60. letech fotografoval pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění, současně byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU). Koncem 60. let začal spolupracovat s rockovými skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group. Po roce 1989 začal Ságl spolupracovat na zakázkách pro časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. V roce 1989 se stal rovněž spoluzakladatelem Pražského domu fotografie (Prague House of Photography, PHP).

Licenční podmínky

Držitelem autorských práv k audiovizuálnímu dílu Zkušebna v Argentinské je Jan Ságl. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Zmenšil jsem průměr Země
Lumír Hladík
1977
Zmenšil jsem průměr Země
Lumír Hladík
1977

Zmenšil jsem průměr Země patří mezi filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka, které byly natočeny na 8 mm barevný film, jenž byl Lumírem Hladíkem v roce 2019 uložen do Národního filmového archivu. Umělecké akce českých umělců v sedmdesátých a osmdesátých letech se odehrávaly mimo veřejné umělecké dění. Jejich dosah byl čistě komunitní a v případě Lumíra Hladíka dokonce téměř pouze osobní. Snad právě proto Hladíka provokovala myšlenka „monumentálního“ činu, kterým nemělo být nic menšího, než pokus o zmenšení průměru země. Akce proběhla roku 1977 na poli nedaleko Hladíkova rodného Českého Brodu. Umělec na vybraném místě vykopal díru o hloubce 73 cm a tuto míru odečetl od průměru Země. Filmový záznam akce, stejně jako šesti dalších z téže doby, pořídil Hladíkův přítel Petr Soukup. Filmový materiál se do Hladíkových rukou dostal až o dekádu později. Dílo bylo prezentováno v rámci společné výstavy s Jiřím Kovandou 35 let 7000 kilometrů: Lumír Hladík a Jiří Kovanda, Svit, Praha, 8. 9. – 27. 10. 2011. V roce 2020 byl film Zmenšil jsem průměr Země uveden v rámci pásma Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka / 1976–1981 na MFDF Jihlava 2020 v programové sekci Fascinace. Přibližná délka díla je 1 min 26 s.


Lumír Hladík

Narozen 1952 v Českém Brodu, od roku 1981 žije a působí v Kanadě. V 70. letech tvořil v okruhu akčních umělců (Jiří Kovanda, Petr Štembera, Karel Miler nebo Jan Mlčoch), kromě toho se v průběhu let věnoval také kresbě a grafickému designu. V současnosti vytváří zejména víceúrovňové projekty tematizující vztahy mezi lidskou společností a divokou přírodou.

Licenční podmínky

Filmový záznam akce Zmenšil jsem průměr Země je součástí pásma s umělým názvem Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka a záběry Komuny (režisér/autor: Lumír Hladík, země původu: ČR, rok dokončení: 1981, jazyk: český). Držitelem autorských práv k tomuto audiovizuálnímu dílu je Lumír Hladík. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2019 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online a to ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo), v prostorách partnerských institucí nebo kdekoliv jinde. Národní filmový archiv je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž autorovi náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas autora.

Zrcadlo času
Radek Pilař
1985 – 1992
Zrcadlo času
Radek Pilař
1985 – 1992

Video Zrcadlo času je jedním z prvních Pilařových pokusů o syntetickou skladbu. V sérii videí, která později vyústila v supraphonský cyklus Musica Picta, usiloval o propojení hudby a obrazu jako nového multimediálního tvaru, který někdy nazýval „video integra art“. Analogii hudby hledal zejména v proměnách přírody a počasí. V okolí Jarkovického rybníka zachytil vodní hladiny, suché listí, své vlastní grafiky a krajinu v různých ročních obdobích. Svým charakterem video odpovídá Grafice podzimu (1985), je možné, že je pro něj využít identický obrazový materiál. Zrcadlo času bylo později plánováno jako součást VHS edice Musica Picta (konec 80. let). Původně šlo o obrazovou skladbu na motivy autorské hudby Miroslava Vitouše. Protože Vitoušova hudba nebyla v té době z politických důvodu publikovatelná, Pilař video upravil na autorskou hudbu Michala Pavlíčka a Michaela Kocába s nimiž se seznámil při práci na animovaných filmech v hudebním studiu Elektrovox. Dílo existuje ve dvou verzích. První vznikla v polovině 80. let na formátu Betamax a tvoří ji sestřih kamerových záznamů doplněný hudbou. Tato verze byla prezentována jako součást multimediální instalace Zpráva o stavu vod na českých tocích uvedené na výstavě Den videa (Praha 1989). V 90. letech Pilař video dále přepracoval a doplnil 3D animací, titulky a výrazným bílým rámečkem. Tato verze byla poté prezentována společně s cyklem Musica Picta. Přibližná délka audiovizuálního díla je 10 min.


Radek Pilař

Radek Pilař byl český výtvarník, animátor, režisér a pedagog. V letech 1950–1955 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Po absolutoriu byl ovlivněn informelním příklonem k nevýtvarným materiálům, ale i novými expresivními směry 50. let. V roce 1963 se zúčastnil studentské sekce 3. pařížského bienále. Postupy z malby (koláž a dekoláž, vrstvení, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) s oblibou uplatňoval při experimentech s filmem a později s videem. V 60. letech tvořil filmy metodou přímé animace na filmovém pásu, rukodělnými zásahy doplňoval i kamerový materiál. Od poloviny 80. let pracoval s videem, jeho práce byly založeny na intermediální kombinace malby, elektronické grafiky, animace a herecké akce. Tuto formu nazýval integra video art, nebo totální malba. Významným prvkem jeho videotvorby byla synestezie a zájem o vizualizaci hudby. Od 60. let spolupracoval jako režisér a animátor s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Vytvořil několik desítek animovaných filmů, zejména pro dětského diváka. Je autorem znělky Večerníčku a seriálu kreslených pohádek o Rumcajsovi. Spoluzaložil dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko. V 80. a 90. letech dvacátého století byl klíčovým organizátorem videoartových umělců v Československu. Inicioval založení oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců, později Asociace videa a intermediální tvorby. Dále se podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby a videa na FAMU v Praze, na obou školách působil i jako pedagog. Výběrová filmografie: Pinup (1963-1965?) Píseň hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965) Abstraktní animace ze 60. let (1965) Malování do vzduchu (1965) The Time (1983) V jablíčku bydlí panenka (1984) Země, světlo vzduch (1984) Grafika podzimu (1985) Slovo (80. léta) Zrcadlo času (1985) Velká dětská symfonie (1985) Musica Picta – Čas radování (1985/1990) Musica Picta – Čas smutku (1987) Musica Picta – Hodina slavnosti (1987) Botička (1988) Musica Picta – Chvíle něhy (1988) Musica Picta – Čas tance (1989) Musica Picta – Čas veselosti (1989) Čas zkoušky (1989) Barvy (1990) Musica Picta – Minuty strachu (1990) Flare up (1991) Paintintg (1991) Jizvy, jiskry, jistoty (1991) Virtuální opona (1992) Yes No Yes (1992)

Licenční podmínky

Držiteli autorských práv k audiovizuálnímu dílu Zrcadlo času jsou dědicové Radka Pilaře. Na základě uzavření licenční smlouvy je od roku 2022 kopie audiovizuálního díla trvale uložena ve sbírkách Národního filmového archivu ve formě digitálního souboru. Dílo může být zpřístupněno badatelům a jiným členům odborné veřejnosti prezenčně v prostorách Národního filmového archivu nebo on-line, avšak s tím, že audiovizuální dílo bude pro tento účel zpřístupněno pouze ve formě náhledového souboru opatřeného ochranným prvkem.

Na základě licenční smlouvy je Národní filmový archiv oprávněn k veřejnému sdělování audiovizuálního díla ve specializované veřejné databázi přístupné online ve formě výňatku ve snížené obrazové kvalitě, opatřené ochranným prvkem a v omezeném rozsahu. Současně je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti, ať již ve vlastních prostorách (včetně kina Ponrepo) nebo v prostorách partnerských institucí (Národní filmový archiv není za toto zpřístupňování oprávněn žádat od třetích stran odměnu). Dále je Národní filmový archiv oprávněn k provozování audiovizuálního díla široké veřejnosti kdekoliv na území celého světa mimo své prostory a prostory partnerských institucí a to s tím, že je oprávněn za toto zpřístupňování (nebo udělování odpovídajících podlicencí) žádat od třetích stran odměnu, přičemž držitelům autorských práv náleží z této odměny předem specifikovaný podíl. Před veřejným uvedením audiovizuálního díla je Národní filmový archiv (či příslušná oprávněná třetí osoba) povinen opatřit předchozí souhlas držitelů autorských práv.

« 123456789101112 »

Kompletní databáze Videoarchiv →